Bývalí svěřenci - Vícebojaři

Robert Změlík

Narozen 18. 4. 1969. Prostějovský rodák se stal zakladatelem zlaté éry českého desetiboje. Pod vedením trenéra Chovance získal v roce stříbro na MSJ, v roce 1990 skončil čtvrtý na ME ve Splitu, v roce 1991 byl čtvrtý na MS v Tokiu. O rok později se stal v Barceloně prvním českým olympijským vítězem v desetiboji a odstartoval tak zlatou éru českého desetiboje. Byl mnohonásobným mistrem republiky nejen v desetiboji a sedmiboji, ale i v dálce a na překážkách. V jeho kariéře se vyskytla celá řada zranění, operací, ale Robert se dokázal vždy vrátit. Do naší skupiny přišel po Olympiádě v Atlantě a v následujícím roce v hale se stal prvním českým atletickým halovým mistrem světa. Stalo se tak v Paříži roku 1997. Jeho osobní rekordy mají hodnoty: 100 m 10,75, dálka 806 (809 v hale), koule 14,93, výška 211, 400 m 48,20, 110 m překážek 13,72, disk 46,02, tyč 540, oštěp 67,20, 1500 m 4:21,24, sedmiboj 6228 a desetiboj 8627. Jeden z nejlepších českých atletů všech dob. Po skončení aktivní kariéry (po MS v Aténách 1997) se věnuje úspěšně podnikání a jeho firma Starlife pomáhá mnoha českým atletům, včetně členů naší skupiny. Za to patří Robertovi, který byl vždy na dráze a i v životě profesionálem s velkým P, náš dík a věříme, že nám zůstane věrný i v dalších letech.

Tomáš Dvořák

Narozen 11. 5. 1972. Další z velkých postav české, ale i světové atletiky začal s atletikou v Gottwaldově (dnešním Zlíně). Už jako dorostenec přišel do Prahy k trenéru Zdeňkovi Váňovi a pod jeho vedením se vypracoval v jednoho z nejlepších vícebojařů všech dob. Po stříbru na MEJ v roce 1991 nabrala jeho kariéra fantastický směr. Stal se třikrát mistrem světa v desetiboji v letech 1997, 1999 a 2001, získal dalších pět medailí z halových evropských, nebo světových šampionátů, ve své sbírce má i bronz z OH v roce 1996. V roce 1999 vytvořil v Praze při Evropském poháru světový rekord v desetiboji ziskem 8994 bodů, celkem dokončil 36 desetibojů přes 8000 bobů. V roce 2003 skončil spolupráci s trenérem Váňou, který odešel do důchodu a Tomáš se stal členem naší skupiny. Byla to čest trénovat takového atleta, v tréninku nesmírně poctivého, férového člověka, takových lidí není moc…. Po ME v Goteborgu v roce 2006 oznámil ukončení své velké kariéry a začal pracovat jako „sportující“ trenér (sám ještě závodí a v roce 2007 splnil limit pro účast na MS v Sace – myslíme si, že vydrží až do OH 2008!). Z naší skupiny se pod jeho vedením přešli i Lukáš Patera a Antonín Vácha. Snad bude Tomáš jednou tak dobrý trenér, jako byl atlet!

Antonín Vácha

Narozen 13. 4. 1987. Tonda přišel do Prahy v roce 2004 z Pardubic (trenér Nosek), s tím, že se chce stát výborným desetibojařem a trénovat vedle Tomáše Dvořáka. Byl v té době již dorosteneckým mistrem republiky v desetiboji a velmi dobrým dálkařem s osobním rekordem 714. Měl však také dost zdravotních problémů a tak se první rok v Praze spíše léčil, než závodil. V roce 2006 se však stal mistrem republiky juniorů v desetiboji a splnil limit pro účast na MSJ v čínském Pekingu. Tam výkonem 7187 bodů obsadil 15. místo. Vybojoval i medaile na mistrovství republiky v dálce a v běhu na 11é m překážek. Po sezóně 2006 se stal členem nově vzniklé tréninkové skupiny Tomáše Dvořáka. Je to velký talent českého desetiboje.

Lukáš Patera

Narozen 7. 6. 1986. Od žákovských let na sebe Lukáš v dresu AC Pardubice upozorňoval ziskem medailí z přeborů žáků, dorostu ve sprintech, na překážkách v dálce a ve vícebojích. V sedmnácti letech vybojoval pod vedním trenéra Noska bronzovou medaili v osmiboji na MS do 17 let v kanadském Sherbrooke. Získal tam 6316 bodů a prohrál jen o 50 bodů s Bělorusem Karvčenkem, jedním z nejlepších současných světových desetibojařů. Lukáš byl, či je, i držitelem českých dorosteneckých rekordů v hale, či venku ve sprintech a v běhu na 110 m překážek. Před MEJ v Kaunasu v roce 2005 se zranil a od té doby se s ním zdravotní problémy vlečou. Do skupiny přišel na podzim roku 2005 a vlastně se jen léčil. Po skončení sezóny 2006 přešel také do skupiny Tomáše Dvořáka.

Josef Karas
 
Narozen 20. 8. 1978. V šesti letech emigroval s rodiči do Kanady, kde žil až do roku 2004. Tam začal s atletikou a pokračoval s ní i při studiu na Univerzitě v americkém Kansasu. Kanadu reprezentoval i při mistrovství Severní Ameriky do 23 let a na Světové univerziádě. Po olympiádě v Aténách se vrátil do Česka a získal zpět od IAAF české občanství a mohl si splnit svůj první sen – reprezentovat Českou republiku. V zámoří měl osobní rekord v desetiboji 7669 bodů. Musím říci, že spolupráce s ním byla jednou z nejlepších kapitol mé trenérské kariéry. V roce 2006 dosáhl v 10-boji 7857 bodů a skončil čtrnáctý na ME v Goteborgu, o rok později nasbíral 7922 bodů a byl na 20. místě na MS v Ósace. Zcela si mne získal svým fantastickým bojovným výkonem na HME v Birminghamu v roce 2007, kdy přes velké problémy dokončil celý sedmiboj – byl jsem na něj hrdý! Několikrát reprezentoval i při Evropském poháru vícebojařů. Spolu jsem předělali hlavně překážky, Pepa „přehodil“ nohy a zlepšil se z 15,97 na 15,08, šel nahoru i rychlostně. Po jeho stovce za 10,88 řekla trenérka Jílková: „Proboha, jak si to s tím rychlostně netalentovaným krásným Karasem dokázal.“ Pepa se stal mistrem ČR v hale v 7-boji (OR 5755) i v létě v desetiboji. Vytvořili jsem si mezi sebou velmi vřelý vztah a věřil jsem v kamarádství na celý život. V září roku 2007 se podílel na nafocení našeho populárního kalendáře uměleckých aktů od fotografa Richarda Navary. V rozhlase po ME v Goteborgu o mne trvdil: „Luďa je pro mne tím nejlepším trenérem na světě, půjdu s ním kamkoliv.“ Pepa snil o reprezentaci ČR na OH. O to větší pro mne bylo zklamání, když se koncem září roku 2007 rozhodl odejít z naší skupiny a trénovat podle amerických plánů. „Už to bylo pro mne neproduktivní,“ řekl novinářům v prosinci 2007. Ale hlavně mě začal Pepa zcela ignorovat a dělalo mu zatěžko mne i pozdravit. S tím jsem se mezi atlety nikdy v životě nesetkal, zvláště u atleta, kterému jsem dal asi nejvíc ze všech svých svěřenců. Josef Karas tak zůstane v mých očích největším rozčarováním mé trenérské kariéry a vážně jsem uvažoval o jejím ukončení…. (zachránili mne však u mé milované práce mladí - Svoboda, Žilka a Mazáč).