Napsali o nás

Publicita v denním tisku je velmi důležitá a tak Vám přinášíme vybrané články, které se o naší skupině v posledních pěti letech objevily. Některé články nemůžeme na našich stránkách uvést, protože na ně platí autorská práva a lze je uveřejnit na jiných webech pouze se souhlasem vydavatele. Uvádíme pouze delší rozhovory s členy skupiny, nebo články týkající se celé tréninkové skupiny.

Změna u atleta Petra Svobody
www.sportidnes.cz – Autor: Eva Streichsbierová - Na letošním halovém evropském šampionátu v Bělehradu získal překážkář Petr Svoboda bronzovou medaili, z níž měl nepopsatelnou radost. Třetím místem v závodě na 60 metrů překážek ukázal světu, že je po vleklých zdravotních problémech definitivně zpátky. Jenže ani tenhle cenný kov mu nakonec místo v desítce nejlepších českých atletů roku 2017 nezajistil. Petr Svoboda obsadil 13. pozici. „Ale třináctka je přece taky dobrá, ne?“ reagoval s úsměvem na vyhlášení ankety rodák z Vysočiny, který 10. října oslavil třiatřicáté narozeniny.

Opravdu vás nemrzí, že jste se nedostal mezi desítku nejlepších?
Ne, protože v ní jsou lidé, kteří do ní skutečně patří. Nikdo se tam nedostal jen proto, že by mu někdo nadržoval. A že jsem třináctý? To je pro českou atletiku dobrá zpráva. Ukazuje to, že máme z čeho vybírat. Ani bronzová medaile z halového mistrovství Evropy nemusí stačit.
Takže tuhle třináctku neberete jako nešťastnou?
Kdepak. Už totiž neřeším, jestli mají podle pověry některé věci přinášet smůlu. Jako že se třeba musím oholit v den závodu. Tři roky jsem dělal všechno možné, co nosí štěstí, a vždycky to stálo za velký... nic. Teď to beru spíš naopak. Když někdo říká, že je to smolné číslo nebo smolný den, odpovídám, že v tom případě mě určitě potká něco dobrého. (usmívá se)
Byl jste se na vyhlášení atleta roku podívat osobně?
Ne, poslední tři týdny trávím na soustředěních na Zadově a v Nymburce. A jsem z toho úplně nadšený.
Ovšem předpokládám, že televizní přenos z vyhlašování jste si asi ujít nenechal. Nebo se pletu? Mimochodem, co říkáte na veřejnou žádost o ruku vašeho kolegy Adama Helceleta?
Takové vyznání lásky je samozřejmě krásné, takže proč ne.
Jinými slovy si dovedete představit, že byste něco podobného také zinscenoval?
To ne. Já jsem v tomhle směru spíš komornější. Nemusím se hned dělit s celým národem. Ale nemyslím to nijak ve zlém. Pokud se to někomu líbí takhle, tak je to fajn. Já na jednu stranu jsem sice v určitém stylu exhibicionista, ovšem zrovna v tomhle ne.
Dobrá, pojďme k vašemu zmiňovanému soustředění. Na oblíbené Kanárské ostrovy se letos nechystáte?
Ale ano, odlétám za čtrnáct dnů. Už tam pojedu minimálně po osmatřicáté. Jedná se snad o největší sportovní centrum v Evropě. A mně jako línému sprinterovi vyhovuje, že je tam vlastně všechno v jednom areálu. (směje se)
Takže pro vás je Lanzarote opravdový ráj?
Doslova a do písmene. Už jsem tam jako doma. Těším se moc. Taky třeba na tým, který se tam stará nejenom o animátorské programy, ale i o spoustu jiných věcí. Ti lidé, když mě vidí, mi hned říkají, na kterých závodech mě sledovali. Je s nimi zábava.
Nesnažili se vás přesvědčit, ať se zapojíte do programu? Například pěveckým vystoupením? S tím přece máte svoje zkušenosti...
(směje se) Já vím, narážíte na moji tři roky starou písničku. Je pravda, že mě tehdy hecovali, abych jim zazpíval, ale ono je něco jiného zpívat s playbackem, nebo bez něj. Nemělo cenu ty lidi trápit.
Na první pohled působíte hrozně optimistickým dojmem, vzbudíte se také někdy se špatnou náladou?
No jejda, každou chvíli. Ale naštěstí mám kolem sebe lidi, kteří mě z ní brzy dostanou. Obzvlášť přítelkyně, která vždycky řekne: To spolu zvládneme. A pro mě je to pokaždé obrovská vzpruha. Navíc jsem teď změnil trenéra, takže mám i jinou tréninkovou skupinu. Já zkrátka pořád hledám další a další drobnosti, aby ten motor ve mně měl dál na co jet. Teď to řeknu asi hodně blbě, ale potřebuju to správné palivo.
Kdo je vaším novým trenérem?
Není nový. Vlastně jsem takový navrátilec. Vrátil jsem se k Luďkovi Svobodovi. Popravdě řečeno se mi to nechce moc komentovat, každopádně to beru jako dobrý krok. Nebyl nikdo, komu bych v překážkách věřil tak, jako právě jemu. Já už jsem hodně věcí vyzkoušel, třeba u Dana Hejreta jsem se dost naučil, a teď chci tohle všechno pod Luďkem skloubit dohromady.
Pokud se nepletu, tak právě s Luďkem Svobodou jste kdysi jezdíval na Zadov...
Přesně tak. Jezdili jsme na Šumavu, když jsem začínal. Mám na Zadov jenom samé krásné vzpomínky. Je to taková nostalgie. Okamžitě se mi vybavilo, jak tehdy bylo všechno v pořádku, neměl jsem žádné problémy... A teď se to drží stejně. Nic mě nebolí, z čehož mám hroznou radost.
Jak tedy zní váš plán na rok 2018?
Co se závodů týká, mám úplně jasno. Jediná smůla je, že překážky nejsou ve World Challenge, tedy v těch čtyřech mítincích. Ale i tak jich je dost. A já jsem optimista. Je jasné, že bude záležet, jak to bude se zdravím, ale teď se cítím skvěle. Řeknu to jenom jednou a právě teď: Věřím si na hodně dobré věci. Po dlouhé době cítím, že moje tělo a já táhneme za jeden provaz.
A co blížící se Vánoce, stihnete je letos v Česku, nebo budete v té době pořád ještě na Lanzarote?
Určitě je stihnu. Už jsem ve věku, kdy chci trávit s rodiči hodně času. I když konkrétně na Štědrý den budu asi jen s přítelkyní, pak ale vyrazíme po příbuzných. A už se na to zase moc těším.


Sýkora - go for gold
Webové stránky Olymp CS MV – www.olympcsmv.cz - Před třemi týdny vybojoval člen OLYMP CS MV Jiří Sýkora titul mistra Evropy v kategorii do 23 let v královské atletické disciplíně desetiboji. Stal se tak vůbec prvním vícebojařem v zemi, která vychovala legendy této disciplíny Roberta Změlíka, Tomáše Dvořáka a Romana Šebrleho, kterému se to podařilo. Jak těžká a náročná to byla cesta, kterou musel bývalý juniorský mistr světa v desetiboji podstoupit, aby opět mohl slavit zlatou medaili, se vám pokusíme přiblížit. Třeba i jako povzbuzení pro Adama Sebastiana Helceleta, který startuje právě teď na elitním mistrovství světa v Londýně.

Karty byly před evropským šampionátem do 23 let rozdány jasně. Tabulky nelžou a uváděly tyto informace: Desetiboj: 1. Samuelsson (Swe) 8172, 2. Sýkora (Cze) 8120, 3, Duckworth (Brit) 7993. Ostatní soupeři již měli větší ztrátu, ale to nemusí nic znamenat. Jiřího Sýkoru tak papírové prognózy pasovaly na jednoho z kandidátů zisku medaile.
On ale měl výkonnostní cíl z OLYMP CS MV jiný – měl skončit na prvním místě. Šibeniční úkol, který na klidu nepřidá, ale Jirka si věřil. Se Samuelssonem sice dva své poslední souboje prohrál, ale vždy až v poslední disciplíně a Duckworth, v USA studující Brit, se letos hodně zlepšil, ale jeho výkony nejsou vyrovnané. Je to vynikající sprinter a skokan, ale vrhy mu nejdou a s patnáctistovkou si také „netyká“.
Do Polska, do Slubice, odjel Sýkora již šest dní před šampionátem, nechtěl riskovat dlouhou 11hodinovou cestu autobusem z Prahy do dějiště šampionátu dva dny před závodem, jeho zádům by to neprospělo. Ve Slubici, kde našel kvalitní sportovní areál vzdálený jen dvě hodiny jízdy od Bydhoště, se připravoval na vrchol své sezóny a teprve v bydhošťském hotelu se přidal k české výpravě. Trochu se i na místě stranil ostatních, nechtěl ode všech slyšet, že je to na něm, aby vybojoval pro českou výpravu tu nejcennější medaili. Plně se chtěl soustředit na své dny „D“.
V předvečer závodu mu udělal radost tréninkový partner David Sklenář postupem do finále závodu na 110 m překážek a šel odhodlaně na start úvodní disciplíny. V půl deváté přijel na stadion a zpět se vracel až po deváté hodině večerní. Téměř dvanáct pak hodin strávil na stadionu během prvního půldne desetiboje. Potěšil jej velký transparent, který jeho kamarádi přivezli do Polska a na němž stálo: „Sýkora – go for gold.“ Ten nápis pak cestoval po stadionu, tak jak Jirka měnil sektory, v nichž závodil. Stále jej měl před očima.
Desetiboj pro něj začal stovkou a dostal se v ní těsně pod 11 sekund. „Žádné nadšení, ale také ne propadák,“ zhodnotil stroze své vystoupení. Zaskvěl se v ní Brit Duckworth časem pod 10,60.
Pak přišla dálka, která patří k jeho oblíbeným disciplínám. Ale co to? První zajišťovací pokus byl jen 13 cm za sedmimetrovou hranici a Jirka při něm ucítil záda. „Nemohl jsem dodělat pořádně odraz, snad to nebude v dalších disciplínách moc vadit,“ nejistě prohodil po dálce. Věděl však také, že mu ubyl jeden soupeř. Brit se nešťastně zranil a musel ze závodu odstoupit.
Při kouli jej záda nebolela a Jirka předvedl tři pokusy, které byly všechny nejdelší ze všech, co ukázali soupeři. První vyhraná disciplína. „Všechny tři vrhy byly do jednoho kýble, ani jeden neuletěl,“ tvrdil a narážel na skutečnost, že jeho osobák je skoro o půl metru dál.
Ve výšce se poslední dobou trápí a nejinak tomu bylo v Bydhošti. Jistě zdolal 196 cm s rezervou, ale na výšce o tři centimetry vyšší začal dělat tradiční chybu a laťku třikrát shodil, a nechtěl to moc komentovat – v průběžném pořadí byl až osmý. Většina jeho soupeřů si totiž dělala jeden osobák za druhým. Vše však v duchu slov písně Jaroslava Ježka: „Ten umí to, a ten zas ono,“ naštěstí nikdo z nich, kromě Samuelssona, nemá vyrovnané všechny disciplíny, a o tom desetiboj je.
V závěrečné disciplíně prvního dne si vylepšil nejlepší čas sezóny a posunul se na páté místo s malým odstupem na všechny čtyři borce před ním. Nečekaně na čele byla dvojice, výborný skokan Švýcar Oberholzer a Bělorus Andraloits měli stejný počet bodů a jen o bod méně měl Fin Savola. Samuelsson ztrácet 28 a Jirka 45 bodů a to v desetiboji nic neznamená a Jiří věděl, že druhý den mívá lepší.
Před třemi lety byl na MS juniorů také po prvním dnu pátý a pak se radoval ze zlata. Hlavně se konečně najíst, neboť to v průběhu prvního dne moc nešlo, nechat se namasírovat a dobře vyspat.
To co ovlivnit mohl, to učinil, se spánkem to však bylo horší. „Trenére je tu už doktor, celou noc jsem skoro nespal, několikrát se mi chtělo zvracet, chvílemi jsem se potil a chvílemi měl zimnici, nevím co se mnou je,“ to byla jeho první slova, když se před šestou hodinou ranní sešel na snídani s trenérem. Doktor k dispozici byl a přisuzoval to do jisté míry nervozitě, tu si však Jirka v té době nepřipouštěl. Jak zvládne druhý den? Na překážkách se letos hodně zlepšil, vždyť v této disciplíně měl také splněný limit pro start na ME. Co s ním udělá probdělá noc? To nevěděl nikdo.
Ještě během rozcvičení, které pro něj začalo kolem osmé hodiny dopolední, se necítil dobře, ale na stadion přišel jiný Sýkora, odhodlaný bojovat. Překážky zvládl výborně, co výborně, přímo skvěle. Byl na nich nejrychlejší ze všech a zaběhl si velký osobák, kterým by i mezi specialisty překážkáři bral finále a vyhoupl se na druhé průběžné místo. „Musel jsem je dát dobře, když mám trenéra specialistu na překážky,“ hodnotil s úsměvem svůj výkon.
A pak přišel disk, jedna z jeho parádních disciplín. Začal výborně hodem přes 47 metrů a i to by mu stačilo na už třetí dílčí vítězství v disciplínách desetiboje. V druhém pokus přidal půl metru a jen dva centimetru mu chyběly k 48 metrům. Největší soupeři ztráceli skoro pět metrů a to nebylo všechno. V posledním pokuse se parádně trefil a jeho disk letěl přes 50 metrů, přesně o 37 cm. Jirka poprvé neudržel svou pózu introverta, který na každý vydařený pokus zareaguje jen mírným pokyvem hlavy. Tentokrát mu ruce radostí vylétly nad hlavu a celý stadion slyšel jeho výkřik: „Joooo!“ Diskem zadělal na zlato a pořadatelé mu poté přinesli nové startovní číslo. Jméno Sýkora na něm bylo na zlatém podkladě, aby diváci viděli, kdo je lídrem soutěže. Jirka vedl s náskokem přes 100 bodů. Tohle číslo už nesmí nikomu přenechat!
Čekala jej však tyč, která jej již mnohokrát zradila. Nejvíc to mrzelo na OH v Riu, ale i při mezistátním utkání letos v halové sezóně a základní výšku nezdolal ani při posledním testu před odjezdem na ME při extralize. „Musím dát základ, uklidnit se a pak to půjde,“ vnucoval si. To co si přál, se mu splnilo. Nakonec z toho bylo 450 cm, chtěl skočit i víc a pak jen hodně dlouho sledoval, co předvedou soupeři, kteří umí předvést i skoky nad pět metrů. Největší Jirkův soupeř Samuelsson však neměl svůj den a na Jirku získal jen 60 bodů a to bylo dobré.
Sýkora byl nadále lídrem soutěže a tím, že v tyči vypadl dříve, než jeho největší konkurenti, nastoupil k oštěpu v první skupině (házela o dvě hodiny dříve, než ta druhá). Na oštěpu hodně pracoval, pomáhal mu s ním světový rekordman Jan Železný a ten tvrdil, že Jirka má na hody daleko přes 60 m. Zatím se to však nikdy nepovedlo. Pak se Jiří rozběhl k prvnímu pokusu a trefil oštěp naprosto ideálně a ten letěl opravdu daleko přes 60 metrů, více než tři metry a spokojený Sýkora mohl opět projevit svou radost. Jeho ruce opět vylétly nad hlavu a jeho „Jooo!“ opět znělo stadionem. Samuelsson a spol. stáli v hledišti a čekali na své oštěpařské vystoupení, ale bylo jim jasné, že Sýkora si jde skutečně pro zlato, jak ostatně celé dva dny mohli číst na tom povzbuzujícím transparentu.
Po oštěpu měl lídr závodu přes tři hodiny čas do závěrečné patnáctistovky. Šel si lehnout do odpočívací místnosti, rest roomu a čekal, co předvedou v oštěpu soupeři v boji o zlato. Po každém z jejich pokusů za ním přiběhl trenér a hlásil: „Stále nic, hází hluboko pod 60 metrů.“ Po skončení jejich zápolení pak Jirkovi oznámil: „Po oštěpu vedeš o 120 bodů, to už neztratíš, to je 22 sekund, více než celá rovinka, na 1500 m, to ti nedají.“
Úkol tedy zněl jasně: Běžet si svůj běh na hranici 4:45, nenechat se vyprovokovat k rychlému začátku a sledoval žlutý dres Švéda. Samuelssson je výborný běžec a Jirka věděl, že právě v závěrečné disciplíně desetiboje jej dvakrát při posledních závodech bodově předstihl. Švéd musel kromě útoku na Jirku i hlídat Bělorusa Andraloitse, který za ním jen těsně zaostával. Bělorus začal hodně rychle a Samuelsson musel jít za ním. To vedoucí muž průběžného pořadí si držel své tempo a sledoval žlutý dres Švéda.
„Na začátku třetího kola mi trochu zatrnulo, Samuelsson se mi dost vzdaloval, musel jsem se pořádně kousnout.“ Bělorus i Švéd však doplatili na příliš rychlý začátek a v závěrečném okruhu trpěli a Jirka se k nim přibližoval! V zatáčce před cílovou rovinkou už bylo jasné, že si Jirka běží pro své zlato. Doběhl za svými největšími soupeři, zvedl nad hlavu ruce na znamení triumfu a skácel se únavou k zemi. Dokázal to.
Za dva dny nasbíral 8084 bodů, 26 za svým osobním rekordem a svého největšího soupeře Švéda Samuelssona za sebou nechal 40 bodů. Po dalším dni s více než dvanáctihodinovém pobytu na stadionu. Stal první českým desetibojařem, který dokázal vyhrát MS juniorů a nyní i ME do 23 let a ze šampionátu pro tuto věkovou kategorii to je první zlato z víceboje v historii a to v zemi, která je považována za desetibojařskou velmoc.
„Splnil jsem výkonnostní cíl, ale bylo to hrozně těžké, asi si se mnou zahrály i nervy, ale dokázali jsme to. Já snad budu pověrčivý a když budu po prvním dnu pátý, tak nakonec vyhraju“ to byla první slova, která vyřkl směrem k trenérovi a narážel na stejný průběh jeho zlatého juniorského šampionátu v Eugene před třemi roky. Jiří Sýkora šel v Bydhošti dva dny pro zlato a skutečně si pro něj došel.


Zimnice, třes, nevolnost
Deník Právo – Autor: Michal Osoba - Před třemi lety se v Eugene stal juniorským mistrem světa, o víkendu v Bydhošti získal titul evropského šampióna do 23 let. Stále ještě začínající kariéru desetibojaře Jiřího Sýkory lemují velké úspěchy, které ale byly proložené i řadou zklamání, nepovedených závodů a také poklesem sebedůvěry, s nímž vydatně bojoval také na šampionátu v Bydhošti.

Nový Dvořák, nový Šebrle… Po juniorském zlatu, jenž získal jako dosud jediný český muž, si tehdy ještě bezstarostný mladík v médiích vysloužil přezdívky příhodné zemi, která vychovala desetibojařské šampióny. Jenže s nimi přišla i očekávání dalšího růstu.
Očekávání mu přitížila
„Asi každý se dívá i na to, co si myslí ostatní, u mě to platí dvojnásob. Peru se s tím a docela mi to přitížilo,“ ohlíží se za posledními třemi lety, během nichž nedokončil ME v Curychu 2014 a Amsterdamu 2016, loňskou olympiádu i další závody. „Bál jsem se, že když budu druhý, bude se to brát, že jsem všechny zklamal. K tomu mě zlobilo zdraví,“ líčí.
V Bydhošti měl ve 22 letech poslední šanci na „mládežnickou“ medaili. Podle tabulek patřil mezi favority, což dobře věděl. „Bál jsem se. Posledních deset dnů se mi točil žaludek, chvílema jsem z toho stresu byl zralý na Bohnice. Vždycky jsem si řekl, že nejde o život a snažil se dát do pohody, pak to přišlo znova a pořád dokola,“ popisuje.
Většinou u sportovců platí, že nervy odpadnou se začátkem soutěže, jenže Sýkoru po ne zrovna ideálně vydařeném prvním dnu přepadly ještě horší stavy.
Dal se dohromady
„V noci jsem se budil, což se mi normálně při závodech stává, ale teď jsem k tomu měl zimnici, klepal jsem se. A když jsem se chtěl napít, málem jsem se pozvracel. Moc jsem před překážkami nevěřil, že bych se dal dohromady,“ přiznával.
Od doktorů dostal prášek a v neděli předvedl parádní výkon ozdobený třemi osobními rekordy a zakončený 8084 body a českou hymnou.
Po závodě se také omlouval kolegům z výpravy za to, že se jich stranil. „Ne, že bych snad chodil na jídlo v jiné časy, ale když jsem jim šel gratulovat, bál jsem se, aby mi neřekli, že teď musím udělat zlato já. Nebo před závěrečnou patnáctistovkou bylo u našeho stanu snad patnáct lidí, všichni chtěli něco říct, tak jsem utíkal na nejvzdálenější rovinku,“ popisoval.
O psychologovi přemýšlí
Náročný test, jenž mu vystavila vlastní psychika, Sýkora zvládl. Nestálo by ale za to zahájit spolupráci se sportovním psychologem? Vždyť na vlastní mysli s odborníkem pracovali třeba i překážkářka Zuzana Hejnová nebo oštěpař Jakub Vadlejch.
„Přemýšlím o tom furt,“ neskrývá Sýkora. „Jenže u sebe bych si přišel, že jsem se tím pasoval do role toho, komu už není pomoci… Pořád hledám odpověď, co s tím dělat, aby se to aspoň nezhoršovalo.“


Konec stresového období
www. Aktuálně.cz – Autor: Jaroslav Pešta - Jiří Sýkora se před třemi lety stal juniorským mistrem světa v desetiboji, ale pak následovaly sezony, v nichž několik velkých závodů nedokončil. Včetně loňské olympiády v Riu. Na víkendovém mistrovství Evropy do 23 let v polské Bydhošti však ukázal, že v jeho silách je daleko víc, než dosud předvedl. Domů se vrátil se zlatou medailí a psychicky výrazně posílený. „Snad jsem už ukončil dosavadní dlouhé stresové období,“ usmíval se při rozhovoru pro Aktuálně.cz.

Jaké byly vaše poslední tři roky?
Dost těžké. Myslel jsem na další úspěchy, vyvíjel na sebe velký tlak, ale místo medailí jsem se dočkal nevydařených vystoupení a několika zdravotních komplikací. V psychicky náročném období jsem změnil trenéra, ale na pěkný výsledek jsem stále marně čekal.
S jakými pocity a záměry jste odjížděl na mistrovství Evropy?
Poslední měsíc jsem kvůli problémům se zády trénoval jen částečně, skoky dokonce vůbec. Věřil jsem, že nejlepším lékem bude větší množství klidu. Na svém posledním vystoupení v této věkové kategorii jsem se chtěl konečně prosadit a netajím, že myslel i na medaili. Domníval jsem se, že by mohlo stačit osm tisíc bodů, na což jsem si troufal. Navíc konkurence byla letos slabší, čehož jsem chtěl využít.
Co vám napověděl první den?
Přesvědčil jsem se, že cesta ke stupňům vítězů bude hodně složitá. V průběžném pořadí mně patřilo až páté místo, stejně jako před třemi lety na mistrovství světa. To mě stále udržovalo v reálné naději na konečný medailový úspěch. Chtělo to věřit, že dobře zvládnu všechny mé silné disciplíny.
Co vás potěšilo a naopak v kterých disciplínách cítíte rezervy?
Tři disciplíny mně druhý den vyšly skvěle, měl jsem radost z osobních rekordů v překážkách, oštěpu a hlavně v disku. Všechno ve výborných podmínkách perfektně sedlo. V tyčce jsem měl vinou nevyrovnaných výkonů trochu problémy, ale nakonec jsem ji zvládl. Hned první den byla velice špatná dálka a stále hledám cestu k lepším výsledkům ve výšce. Hlavně v těchto dvou disciplínách se na mých vystoupeních asi podepsala už zmíněná měsíční tréninková přestávka.
Čím je pro vás toto zlaté prvenství na evropském šampionátu?
Především povzbuzením do další činnosti, určitě si budu víc věřit. Snad je to i návrat k někdejším lepším časům.
A co vás čeká v nejbližší době?
Zní to možná divně, ale přede vším to je důkladné lékařské vyšetření, protože hlavně záda se při větší náročnosti nepříjemnou bolestí stále ozývají.


Musím být v pohodě
www. iDnes.cz – Autor: Eva Streichsbierová - Pořádně rozlámaný, ale také velmi spokojený se vracel desetibojař Jiří Sýkora z letošního evropského šampionátu atletů do 23 let. V polské Bydhošti bral za výkon 8 084 bodů zlatou medaili. „Před závodem jsem si říkal: Hlavně ať nějakou placku mám. A že je to nakonec zlato, to je příjemný bonus. Něco navíc,“ usmíval se dvaadvacetiletý rodák z Třebíče.

Z evropského titulu je samozřejmě nadšený, po delší pauze je to jeho největší úspěch. Přesto, nebo možná právě proto si prý tohle první místo zas až tolik neužil. „Byl to můj cíl, který jsem splnil. Jenže všechen ten stres... Prostě si to asi kvůli němu neumím užít tak, jak bych měl. Spíš se musím soustředit na další věci, abych byl víc v pohodě,“ svěřil se Sýkora.
Navíc ho viditelně nenadchla ani podoba zlaté medaile. „Viděl jsem ji, mám ji někde v batohu. Ale jak bych to řekl: Je to taková polská kvalita,“ smál se. „Ta z juniorského mistrovství světa tři roky nazpátek byla hezčí,“ přesvědčoval.
Přednosti? Vrhařské disciplíny Na americký Eugene pak při hodnocení právě skončeného evropského šampionátu do 23 let narazil ještě jednou. „Stejně jako tehdy jsem byl i tady v Polsku po prvním dni pátý,“ připomněl svoji jízdu za zlatem z roku 2014.
Znamená to tedy, že až bude na příštích závodech po úvodních pěti disciplínách pátý, mohou se čeští atletičtí fanoušci těšit v jeho podání zase na zlato? „Kéž by to tak platilo,“ rozesmál se Sýkora. „Spíš to ale znamená, že druhý den je technický a ve vrzích mám přednosti. Což se osvědčilo i teď v Bydhošti. Vrhy mě prostě vždycky můžou zachránit,“ měl jasno.
Konkrétně v Polsku byl nejlepší ve všech třech, tedy jak v kouli, tak i v oštěpu a v disku. V posledních dvou jmenovaných disciplínách si dokonce vytvořil nový osobní rekord. „V oštěpu jsem ho chtěl určitě už před závodem, protože i předtím jsem pořád obstřeloval nějakých šedesát metrů. No a vyšlo to i v disku,“ radoval se Sýkora.
Vzápětí však přiznal, že mu k 63,36 metru, respektive 50,37 metru výrazně pomohl i příznivý vítr. „Ono se to nezdá, ale hlavně v disku je znát. I soupeři si naházeli dobré výkony. Já jsem ho ale nakonec dokázal využít nejlépe,“ oddechl si.
Golf zatím musel odložit. A jak se sympatický rodák z Vysočiny aktuálně cítí jako čerstvý evropský šampion do 23 let? „Spíš jsem dost unavený. Jsem rád, že mám závod za sebou a užívám si každou minutu, kterou můžu prožít bez stresu,“ přiznal.
V úplném klidu však další dny prožívat nebude. „Těšil jsem se, že si konečně zase po delší době zajdu na golf, jenže při oštěpu jsem si dost rozhodil loket, takže teď budu hlavně objíždět kliniky. A to nejen s loktem, ale i s kyčlemi a zády. Potřebuju vědět, jak na tom jsem. Podle toho pak budeme dělat další kroky,“ svěřil se.
Každopádně i přes chystané obchůzky odborných lékařských pracovišť nehodlá v následujících dnech od atletiky úplně vypnout. I na lehčí trénink dojde. „Člověk se musí trochu hýbat,“ vysvětloval. Ve volném čase pak plánuje návštěvu rodičů doma na Vysočině. A dost možná aspoň na chvíli zasedne také k oblíbenému PlayStationu.
Ostatně i v Bydhošti si na něm krátil čas při fotbalových zápasech. „Hrálo nás víc najednou a to je někdy opravdu na krev,“ usmíval se Sýkora. „Musel jsem dávat velký pozor, abych na PlayStationu nevypotřeboval všechen svůj testosteron,“ dodal se smíchem.


Po třech letech opět zlato
www.iDnes.cz – Autor: ČTK - Desetibojař Jiří Sýkora se stal v Bydhošti mistrem Evropy do 23 let. V dvoudenní soutěži nasbíral 8084 bodů a navázal na svůj titul juniorského světového šampiona z roku 2014.

Pro českou výpravu vybojoval druhý cenný kov, v sobotu skončil Filip Sasínek druhý na patnáctistovce. Dvaadvacetiletý Jiří Sýkora byl v Polsku mezi vícebojaři nejlepší ve všech třech vrhačských disciplínách a také nejrychlejším překážkářem. Za loňským osobním maximem z Götzisu zaostal jen o 37 bodů. Přes hranici 8000 se dostal už jen Švéd Fredrik Samuelsson (8010), bronz získal Elmo Savola z Finska (7956).
Sýkora byl po úvodní polovině soutěže pátý, druhý den ale zahájil impozantně a nakonec si v něm připsal tři dílčí prvenství. „Věděl jsem, že jestli chci medaili, tak prostě nejde udělat zajišťováky, že budu muset podat top výkony, což se skoro povedlo. Někde víc, někde míň,“ řekl Sýkora na webu atletického svazu.
V běhu na 110 metrů překážek si časem 14,15 sekundy vylepšil osobní rekord o čtyři setiny a následně dominoval i v diskařském sektoru. Ve třetí sérii poslal disk na 50,37 metru, poprvé přehodil padesátimetrovou hranici a dostal do čela průběžného pořadí.
Juniorský mistr světa z Eugene pak skočil o tyči 450 cm a jeho náskok se ztenčil, v oštěpu ale předvedl další osobní maximum 63,36. Při stopadesátibodovém náskoku v čele výsledkové listiny jej o titul nepřipravilo ani předposlední místo v závěrečné patnáctistovce.
„Dostal jsem instrukce, kterými jsem se řídil. Hlídal jsem si Švéda, aby nebyl víc jak padesát metrů ode mě. Na poslední dvoustovce jsem ho už neviděl, ale doufal jsem, že se nestane nějakej úlet. Tak čerstvej nevypadal,“ podotkl Sýkora. „Díky bohu, že jsem měl takový vrhy, jaký jsem měl. To bylo štěstí. Musel jsem si to vydřít, byl to boj,“ řekl.


Tabulkově to je na medaili
www.idnes.cz – Autor: Eva Streichsbierová - Pokud vydrží záda, měla by prý vyjít medaile. Třebíčský desetibojař Jiří Sýkora si před evropským šampionátem atletů do 22 let, který dnes startuje v polské Bydhošti, věří. „Tabulkově to medaili odpovídá, tak doufám, že v závodě to pak potvrdím,“ svěřil se s přáním dvaadvacetiletý juniorský mistr světa z roku 2014.

Do Bydhoště jste odjel na poslední chvíli?
Ne, už v Polsku pár dnů jsem. I když tedy ne konkrétně v Bydhošti. Byli jsme čtyři dny na soustředění o kus dál, na hranici s Německem.
Jaký jste měl pocit, když jste pak dorazil do dějiště šampionátu? Naskočilo vám třeba, že byste tady mohl slavit medailové umístění?
Ne, nic takového mě nepřepadlo. Možná i proto, že bydlíme nějakých sto metrů za značkou Bydhošť, takže město na mě zatím v podstatě vůbec nedýchlo. Spíš se cítím jako někde na vesnici. (usmívá se) Každopádně medaili bych moc chtěl.
„Místo foťáku jsem si vzal raději PlayStation, abych nějak ukrátil dlouhou chvíli.“
Formu jste do Polska načasoval dobře?
Snad jo. Cítím se tak nějak normálně. Ale uvidíme, jak to bude v sobotu v závodě.
Býváte před startem nervózní?
Poslední dobou mám pocit, že čím dál víc.
Většina sportovců tvrdí, že je nervozita přejde ve chvíli, kdy začne zápas či závod. Jak je to u vás?
U mě pomine pravidelně, až závody skončí. (směje se) Jakmile neběžím, neskáču nebo prostě nedělám něco, u čeho bych na nervozitu nemusel myslet, je se mnou prakticky pořád.
Takže jediný recept je být neustále v pohybu?
Přesně. Hlavně žádné dlouhé pauzy, pak je to lepší.
Už vám dal trenér pokyny, na co si dát pozor?
Jo, říkal, abych hlavně neudělal žádnou botu. Ať si jedu pěkně v klidu a že by pak ty výsledky měly poskládat slušné umístění.
Teď před sebou máte mistrovství Evropy do 22 let, ale už zanedlouho bude na programu světový šampionát dospělých v Londýně...
Myslím, že je mezi oběma závody nějakých 25 dnů, a já doufám, že v Bydhošti všechno půjde dobře a nebudu mít žádné zdravotní problémy. Protože třeba po Götzisu, kde jsem splnil limit, jsem pak řešil velké trable se zády. Takže se modlím, aby mě nic takového už nepostihlo.
Loni vás nějakou dobu trápila také pata. Ta už je nyní úplně v pořádku?
Jo, myslím, že tohle už snad můžu vyloučit. Teď mám strach jen o záda.
O vás je všeobecně známo, že moc rád fotíte, přibalil jste si foťák i teď na šampionát?
Tentokrát ne. Raději jsem si vzal PlayStation, abych nějak ukrátil dlouhou chvíli. Na foťák už nezbylo místo. (usmívá se)
Tak na selfie s medailí vám bude bohatě stačit i mobil, ne?
(směje se) Jasně, to by bylo úplně super.
Když se ještě vrátím k tomu PlayStationu, jaké hry na něm nejraději hrajete?
Klasiku – fotbalovou FIFU.
Máte svůj oblíbený klub?
Ne, mě normálně fotbal skoro nezajímá, ale takhle na PlayStationu je to docela velká sranda.
Závodit začnete až v sobotu, půjdete se předtím podívat na výkony ostatních reprezentačních kolegů?
Kdybych měl před sebou jenom jednu disciplínu, tak bych asi vyrazil, ale před vícebojem jsem fakt zvyklý dva dny skoro výhradně ležet. Jenom jdu ráno na rozcvičení a pak šetřím energii. Aby to pak v závodě vybouchlo.
Takže nemáte v plánu ani žádnou procházku po městě?
Ne, to vůbec. Myslím, že když na chvíli přece jen přeruším ležení, tak se maximálně projdu kolem hotelu. (usmívá se)


Co mají Svoboda a Sýkora společného?
Třebíčský deník – Autor: Pavel Mikeš - Bělehrad, Třebíč - Oba se narodili v Třebíči, oba prošli pod rukama vyhlášeného trenéra Pavla Svobody, oba začínali jako vícebojaři. Zatímco o deset let mladší Jiří Sýkora zůstal nejvšestrannější královské atletické disciplíně věrný, zkušenější Petr Svoboda se relativně záhy zformoval ve výborného překážkáře.

Mají však ještě další společné věci: Oba odešli z Třebíče do PSK Olymp Praha a tamějšího CSMV Olymp a oba tam převzal po Pavlu Svobodovi, jeho jmenovec Luděk Svoboda. Už také oba vědí, jak chutná zlato z velké soutěže a hladoví po úspěchu jsou i před kontinentálním halovým šampionátem, který začíná v pátek v srbské metropoli Bělehrad.
Už v pátek vstoupí do soutěže v běhu na 60 metrů překážek (rozběh 13.20, semifinále 16.45, finále 20.10) Petr Svoboda. Ten se stal evropským šampionem v Paříži 2011, o dva roky předtím si v Turíně pověsil na krk bronzovou medaili. Po triumfu v pařížské metropoli však začaly jeho zdravotní lapálie a v posledních šesti letech mohl absolvovat pouze jednu halovou sezonu.
Nyní má ve své kolonce nejlepšího letošního výkonu zapsáno: 7,55. Tak se stalo v sobotu na mistrovství republiky ve Stromovce. A… Svoboda byl zklamaný: „Chtěl jsem pod 7,50, nevyšlo to. Přál jsem si, abych odpálil pod tretrami dynamit." O své tradiční „atomovce" mluvit nechtěl, ta by prý měla bouchnout v Bělehradě. „Je tam hezký stadion, prostředí se mi líbí. A hlavně je to blízko, člověk se nemusí trmácet dalekou cestou," liboval si.
O soupeřích a hlavních favoritech má jasno: „Jedničkou je Brit Pozzi (7,43). Sympatický chlapík, kterému úspěch přeju. Dvojka je jakýsi Kubánec (7,48), který se najednou stane Španělem a zasahuje nám do Evropy, to se mi úplně nelíbí. Pak jsou Francouzi Pascal Martinot-Lagarde a Aurel Marga, Maďar Baji a potom nějaký Svoboda. (smích)"
Jiří Sýkora se do atletického povědomí dostal v roce 2014, když se v americkém Eugene stal juniorským mistrem světa v desetiboji. Kvalifikoval se poté ještě na ME do 23 let a seniorů i OH v Riu, ale na těchto akcích velkou díru
do světa neudělal. „To bych chtěl změnit," tvrdí odhodlaně.
Bělehrad je jeho první velkou halovou akcí, nominoval se před dvěma týdny na MČR. Výkonem 5 985 bodů splnil limit, o 250 bodů si vylepšil oso
bní rekord a zapsal si v redukovaných tabulkách čtvrtý nejlepší výkon evropských tabulek. Vede Španěl Urena (6 249) před dalším Čechem Adamem Sebastianem Helceletem (6 188), třetí je o bod před Sýkorou Estonec Kristián Rosenberg.
Řada dalších atletů však nemá ještě zapsaný výkon, protože měli v Bělehradě účast jistou. Do této kategorie patří třeba Francouzi Kevin Mayer a Bastien Auzeil či Estonec Maicel Uibo. Němec Mathias Brugger a domácí hvězda Mihail Dudaš starty šetřili, ale také už mají na svém kontě přes šest tisíc bodů.
„Možné je všechno, musím se ale popasovat s tyčí," dobře ví Sýkora. Ta ho zradila na domácím vícebojařském klání, kde měl soutěž skvěle rozjetou, ale neskočil základ 430 cm, a bylo po nadějích. Do soutěže vstoupí sedmibojaři v sobotu ráno v 9.30.


Útok na 6 000 bodů nevyšel
www.idnes.cz – Autor: Jan Salichov - Patnáct bodů. Jen tak malý rozdíl dělil třebíčského vícebojaře Jiřího Sýkoru na víkendovém halovém mistrovství České republiky v Praze od překonání hranice 6 000 bodů v sedmiboji.

„Škoda. Stačilo závěrečný kilák běžet o vteřinu a půl rychleji a měl bych to,“ mrzelo dvaadvacetiletého závodníka pražského Olympu.
„Nevěděl jsem, ve kterém kole mám předbíhat, aby mi to nesebralo síly,“ připustil pro server atletika.cz své zřejmě klíčové zaváhání. „Nakonec jsem to vymyslel blbě. Už jsem byl docela unavený.“
Přesto může být spokojen. V pražské Stromovce totiž zásadním způsobem vylepšil své dosavadní maximum. Zatímco před víkendem měl na svém kontě nejlepší výkon 5 718 bodů, nyní u jeho jména nově svítí rekordní údaj 5 985.
„Cítím se dobře. Sám jsem zvědavý, jestli tomu bude odpovídat i výkon,“ hlásil už před šampionátem Sýkora. „Přiznám se, že jsem nečekal, že bych to poskládal takhle relativně hezky. Spíš jsem myslel na výsledek lehce nad 5 900 bodů,“ prozradil po něm. „Překonat osobák o více jak 250 bodů, to je dobré.“
Klíčovým úkolem bylo především potvrdit pozvánku na letošní halové mistrovství Evropy, které se v Bělehradu uskuteční 3. až 5. března. To mohl Sýkora už před dvěma týdny na mezistátním utkání vícebojařů, ale slibně rozjetý víceboj pro něj skončil v tyči, ve které nezvládl svou základní výšku.
„Původně jsem ani nevěděl, že jsem na evropský šampionát pozvaný. Ale stejně, podle jakýchsi pravidel či regulí, kdyby mě nyní překonal Marek Lukáš, jel by na šampionát on. Takže cíl byl nepustit nikoho před sebe. Maximálně Adama,“ zmiňuje Adama Sebastiana Helceleta, který rovněž v novém osobním rekordu (6 188 bodů) obhájil loňské prvenství.
Ani tentokrát se Sýkora nevyhnul drobnému dramatu –a opět na tyči. „460 jsem dával až na třetí pokus,“ oddechl si Sýkora. „Vylepšit bych potřeboval také výšku a kouli.“
A pak by juniorský mistr světa z desetiboje na šampionátu v americkém Eugene 2014 znovu mohl v hale zkusit zaútočit na vysněnou metu. Ideálně třeba právě při evropském šampionátu v Bělehradě.
„Těch šest tisíc je mi líto. Po prvním dni jsem si říkal, že by to bylo hodně hezké. Bohužel, jiná zajímavá hranice tam není,“ usmívá se. „Věděl jsem, že musím udělat tři dobré výkony. A udělal jsem tři standardy. Bylo to dobré, ale celkově to nevyšlo. Takže bych si to v Bělehradě rád vynahradil,“ dodal.


Aby to v Polsku cinklo…
www.idnes.cz – Autor: Eva Streichsbierová - Dvaadvacetiletý vícebojař z Třebíče Jiří Sýkora by se letos rád podíval na halové mistrovství Evropy do Bělehradu a v létě pak také na evropský šampionát atletů do 23 let do polské Bydhošti. Pryč je loňský rok, pryč jsou zdravotní problémy i nepovedená olympiáda v brazilském Riu, atlet Jiří Sýkora se už plně soustředí jen na rok 2017.A aktuálně na sobotní halové mistrovství České republiky ve vícebojích.

„Je to jeden z těch důležitějších závodů, takže doufám, že vyjde dobře,“ přeje si dvaadvacetiletý rodák z Třebíče. „Budu mít další možnost splnit limit na evropský šampionát v hale, což by snad mělo vyjít,“ věří.
Jeho optimismus podporuje i fakt, že trable s obraženou patou prý už umí podchytit. „Existuje jakási speciální podpatěnka, což je kus tvrdého plastu, který roznese váhu těla do celého chodidla. Prostě se nesoustředí jen do jednoho místa. To mě momentálně drží při životě,“ usmívá se juniorský mistr světa v desetiboji z roku 2014.
Bezprostředně po jeho zatím životním závodu bylo kolem mladého atleta z Vysočiny najednou pořádně živo. Atletičtí odborníci i novináři ho začali srovnávat se skvělými českými vícebojaři, jakými byli Robert Změlík, Tomáš Dvořák či Roman Šebrle. A všichni měli okamžitě jasno – Sýkora by mohl být jednou ještě mnohem lepší.
Jenže.
Po raketovém nástupu přišel útlum a humbuk kolem talentovaného atleta z Vysočiny pomalu ale jistě utichal. „Ušil jsem si sám na sebe bič, když jsem vyhrával. Najednou bylo i druhé či třetí místo málo. Přechod z juniorů k dospělým je prostě těžký,“ přiznává Sýkora. „Ale peru se s tím,“ ujišťuje. Za hlavu už hodil i svoji olympijskou premiéru, která z jeho pohledu nedopadla ani trochu dobře. Naděje na slušný výsledek skončila ve chvíli, kdy nezvládl základní výšku v tyčce. V olympijském desetiboji pak u jeho jména svítí údaj o konečném 25. místě, na který ale není ani trochu hrdý. „To, že jsem nezaložil vůbec nic v tyči, mě dorazilo,“ vrací se ve vzpomínkách do loňského srpna atlet Olympu Praha. „Pak už mi šlo jen o to, abych neměl napsáno, že jsem se jen zúčastnil. Tak aspoň to 25. místo, no.“
Jednoho trenéra Svobodu vyměnil za druhého
Sýkoru objevil pro atletiku třebíčský trenér Pavel Svoboda, pod jehož vedením se intenzivně připravoval od svých 14 let. A jejich vzájemná spolupráce skončila teprve loni, kdy mladý vícebojař přešel pod Luďka Svobodu. „Už jsem s ním trénoval i předtím, takže jsem to měl o to lehčí. I výsledkově to docela klape, začínají mi zase padat nějaké ty osobáky. Možná už jsem změnu potřeboval,“ zamýšlí se Sýkora. „Každopádně můj bývalý trenér dojíždí na některé závody a občas mi ještě poradí. I proto je pro mě ten přechod od jednoho trenéra k druhému příjemný,“ doplňuje. Jednou z disciplín, v níž si před časem vylepšil osobní maximum, je tyč. „Tam jsem měl dost rezervu,“ přiznává, že skok o tyči nepatří zrovna mezi jeho nejoblíbenější momenty v závodě. „Nemám rád ani běh na 1 500 metrů. Ale naštěstí ho musím absolvovat tak jednou za měsíc, takže se to dá zvládnout,“ směje se Sýkora.
Plán? Aby to v Polsku cinklo
Jeho nejbližším cílem je už zmiňovaný domácí šampionát vícebojařů v pražské Stromovce a splněný limit pro Bělehrad, ovšem uspět plánuje také na červencovém mistrovství Evropy atletů do 23 let v Polsku. „Tam už by to zase chtělo, aby to nějak zacinkalo,“ přeje si rodák z Vysočiny, který kromě atletiky miluje i focení. Převážně prý přírody. „Je pravda, že foťák balím skoro pokaždé, když někam vyrážím,“ souhlasně pokyvuje hlavou. A jaký svůj snímek považuje za zatím nejzdařilejší? „Nejvíc se ve fotobance, kam fotky ukládám, prodávala jedna se zebrami. Zachytil jsem je v Africe na safari, když jsem stál asi padesát metrů od nich. Měl jsem štěstí, že si zrovna stouply do kruhu, čímž vytvořily ideální kompozici,“ popisuje s nadšením. Svému koníčku by rád věnoval mnohem víc času, jenže zatím u něj pořád ještě vyhrává atletika. „Trpělivost vyčkávat na nějaký top snímek bych asi měl, ale horší by to bylo s mým svědomím. Pořád by mi v hlavě strašilo, že místo toho, abych pořádně regeneroval, se ve volném čase někde chladím v rákosí,“ usmívá se Sýkora. Ale kdo ví, možná se jednou bude focením živit. I když v poslední době malinko přemýšlel spíš nad jiným podnikáním. „Napadalo mě, že by třeba jednou nemuselo být špatné pustit se do zajišťování a hledání vhodných míst pro soustředění sportovců. Otázkou ovšem je, jestli se tím dá vůbec uživit,“ krčí rameny. Že by zatím při atletice pokračoval ve studiu na některé vysoké škole, však neuvažuje. „Nejsem studijní typ. Tuhle etapu jsem uzavřel dokončením hotelové školy v Třebíči,“ má jasno Sýkora.


Strana 1 z 64První   Předchozí   [1]  2  3  4  5  6  7  8  9  10  Další   Poslední