Napsali o nás

Publicita v denním tisku je velmi důležitá a tak Vám přinášíme vybrané články, které se o naší skupině v posledních pěti letech objevily. Některé články nemůžeme na našich stránkách uvést, protože na ně platí autorská práva a lze je uveřejnit na jiných webech pouze se souhlasem vydavatele. Uvádíme pouze delší rozhovory s členy skupiny, nebo články týkající se celé tréninkové skupiny.

Co mají Svoboda a Sýkora společného?
Třebíčský deník – Autor: Pavel Mikeš - Bělehrad, Třebíč - Oba se narodili v Třebíči, oba prošli pod rukama vyhlášeného trenéra Pavla Svobody, oba začínali jako vícebojaři. Zatímco o deset let mladší Jiří Sýkora zůstal nejvšestrannější královské atletické disciplíně věrný, zkušenější Petr Svoboda se relativně záhy zformoval ve výborného překážkáře.

Mají však ještě další společné věci: Oba odešli z Třebíče do PSK Olymp Praha a tamějšího CSMV Olymp a oba tam převzal po Pavlu Svobodovi, jeho jmenovec Luděk Svoboda. Už také oba vědí, jak chutná zlato z velké soutěže a hladoví po úspěchu jsou i před kontinentálním halovým šampionátem, který začíná v pátek v srbské metropoli Bělehrad.
Už v pátek vstoupí do soutěže v běhu na 60 metrů překážek (rozběh 13.20, semifinále 16.45, finále 20.10) Petr Svoboda. Ten se stal evropským šampionem v Paříži 2011, o dva roky předtím si v Turíně pověsil na krk bronzovou medaili. Po triumfu v pařížské metropoli však začaly jeho zdravotní lapálie a v posledních šesti letech mohl absolvovat pouze jednu halovou sezonu.
Nyní má ve své kolonce nejlepšího letošního výkonu zapsáno: 7,55. Tak se stalo v sobotu na mistrovství republiky ve Stromovce. A… Svoboda byl zklamaný: „Chtěl jsem pod 7,50, nevyšlo to. Přál jsem si, abych odpálil pod tretrami dynamit." O své tradiční „atomovce" mluvit nechtěl, ta by prý měla bouchnout v Bělehradě. „Je tam hezký stadion, prostředí se mi líbí. A hlavně je to blízko, člověk se nemusí trmácet dalekou cestou," liboval si.
O soupeřích a hlavních favoritech má jasno: „Jedničkou je Brit Pozzi (7,43). Sympatický chlapík, kterému úspěch přeju. Dvojka je jakýsi Kubánec (7,48), který se najednou stane Španělem a zasahuje nám do Evropy, to se mi úplně nelíbí. Pak jsou Francouzi Pascal Martinot-Lagarde a Aurel Marga, Maďar Baji a potom nějaký Svoboda. (smích)"
Jiří Sýkora se do atletického povědomí dostal v roce 2014, když se v americkém Eugene stal juniorským mistrem světa v desetiboji. Kvalifikoval se poté ještě na ME do 23 let a seniorů i OH v Riu, ale na těchto akcích velkou díru
do světa neudělal. „To bych chtěl změnit," tvrdí odhodlaně.
Bělehrad je jeho první velkou halovou akcí, nominoval se před dvěma týdny na MČR. Výkonem 5 985 bodů splnil limit, o 250 bodů si vylepšil oso
bní rekord a zapsal si v redukovaných tabulkách čtvrtý nejlepší výkon evropských tabulek. Vede Španěl Urena (6 249) před dalším Čechem Adamem Sebastianem Helceletem (6 188), třetí je o bod před Sýkorou Estonec Kristián Rosenberg.
Řada dalších atletů však nemá ještě zapsaný výkon, protože měli v Bělehradě účast jistou. Do této kategorie patří třeba Francouzi Kevin Mayer a Bastien Auzeil či Estonec Maicel Uibo. Němec Mathias Brugger a domácí hvězda Mihail Dudaš starty šetřili, ale také už mají na svém kontě přes šest tisíc bodů.
„Možné je všechno, musím se ale popasovat s tyčí," dobře ví Sýkora. Ta ho zradila na domácím vícebojařském klání, kde měl soutěž skvěle rozjetou, ale neskočil základ 430 cm, a bylo po nadějích. Do soutěže vstoupí sedmibojaři v sobotu ráno v 9.30.


Útok na 6 000 bodů nevyšel
www.idnes.cz – Autor: Jan Salichov - Patnáct bodů. Jen tak malý rozdíl dělil třebíčského vícebojaře Jiřího Sýkoru na víkendovém halovém mistrovství České republiky v Praze od překonání hranice 6 000 bodů v sedmiboji.

„Škoda. Stačilo závěrečný kilák běžet o vteřinu a půl rychleji a měl bych to,“ mrzelo dvaadvacetiletého závodníka pražského Olympu.
„Nevěděl jsem, ve kterém kole mám předbíhat, aby mi to nesebralo síly,“ připustil pro server atletika.cz své zřejmě klíčové zaváhání. „Nakonec jsem to vymyslel blbě. Už jsem byl docela unavený.“
Přesto může být spokojen. V pražské Stromovce totiž zásadním způsobem vylepšil své dosavadní maximum. Zatímco před víkendem měl na svém kontě nejlepší výkon 5 718 bodů, nyní u jeho jména nově svítí rekordní údaj 5 985.
„Cítím se dobře. Sám jsem zvědavý, jestli tomu bude odpovídat i výkon,“ hlásil už před šampionátem Sýkora. „Přiznám se, že jsem nečekal, že bych to poskládal takhle relativně hezky. Spíš jsem myslel na výsledek lehce nad 5 900 bodů,“ prozradil po něm. „Překonat osobák o více jak 250 bodů, to je dobré.“
Klíčovým úkolem bylo především potvrdit pozvánku na letošní halové mistrovství Evropy, které se v Bělehradu uskuteční 3. až 5. března. To mohl Sýkora už před dvěma týdny na mezistátním utkání vícebojařů, ale slibně rozjetý víceboj pro něj skončil v tyči, ve které nezvládl svou základní výšku.
„Původně jsem ani nevěděl, že jsem na evropský šampionát pozvaný. Ale stejně, podle jakýchsi pravidel či regulí, kdyby mě nyní překonal Marek Lukáš, jel by na šampionát on. Takže cíl byl nepustit nikoho před sebe. Maximálně Adama,“ zmiňuje Adama Sebastiana Helceleta, který rovněž v novém osobním rekordu (6 188 bodů) obhájil loňské prvenství.
Ani tentokrát se Sýkora nevyhnul drobnému dramatu –a opět na tyči. „460 jsem dával až na třetí pokus,“ oddechl si Sýkora. „Vylepšit bych potřeboval také výšku a kouli.“
A pak by juniorský mistr světa z desetiboje na šampionátu v americkém Eugene 2014 znovu mohl v hale zkusit zaútočit na vysněnou metu. Ideálně třeba právě při evropském šampionátu v Bělehradě.
„Těch šest tisíc je mi líto. Po prvním dni jsem si říkal, že by to bylo hodně hezké. Bohužel, jiná zajímavá hranice tam není,“ usmívá se. „Věděl jsem, že musím udělat tři dobré výkony. A udělal jsem tři standardy. Bylo to dobré, ale celkově to nevyšlo. Takže bych si to v Bělehradě rád vynahradil,“ dodal.


Aby to v Polsku cinklo…
www.idnes.cz – Autor: Eva Streichsbierová - Dvaadvacetiletý vícebojař z Třebíče Jiří Sýkora by se letos rád podíval na halové mistrovství Evropy do Bělehradu a v létě pak také na evropský šampionát atletů do 23 let do polské Bydhošti. Pryč je loňský rok, pryč jsou zdravotní problémy i nepovedená olympiáda v brazilském Riu, atlet Jiří Sýkora se už plně soustředí jen na rok 2017.A aktuálně na sobotní halové mistrovství České republiky ve vícebojích.

„Je to jeden z těch důležitějších závodů, takže doufám, že vyjde dobře,“ přeje si dvaadvacetiletý rodák z Třebíče. „Budu mít další možnost splnit limit na evropský šampionát v hale, což by snad mělo vyjít,“ věří.
Jeho optimismus podporuje i fakt, že trable s obraženou patou prý už umí podchytit. „Existuje jakási speciální podpatěnka, což je kus tvrdého plastu, který roznese váhu těla do celého chodidla. Prostě se nesoustředí jen do jednoho místa. To mě momentálně drží při životě,“ usmívá se juniorský mistr světa v desetiboji z roku 2014.
Bezprostředně po jeho zatím životním závodu bylo kolem mladého atleta z Vysočiny najednou pořádně živo. Atletičtí odborníci i novináři ho začali srovnávat se skvělými českými vícebojaři, jakými byli Robert Změlík, Tomáš Dvořák či Roman Šebrle. A všichni měli okamžitě jasno – Sýkora by mohl být jednou ještě mnohem lepší.
Jenže.
Po raketovém nástupu přišel útlum a humbuk kolem talentovaného atleta z Vysočiny pomalu ale jistě utichal. „Ušil jsem si sám na sebe bič, když jsem vyhrával. Najednou bylo i druhé či třetí místo málo. Přechod z juniorů k dospělým je prostě těžký,“ přiznává Sýkora. „Ale peru se s tím,“ ujišťuje. Za hlavu už hodil i svoji olympijskou premiéru, která z jeho pohledu nedopadla ani trochu dobře. Naděje na slušný výsledek skončila ve chvíli, kdy nezvládl základní výšku v tyčce. V olympijském desetiboji pak u jeho jména svítí údaj o konečném 25. místě, na který ale není ani trochu hrdý. „To, že jsem nezaložil vůbec nic v tyči, mě dorazilo,“ vrací se ve vzpomínkách do loňského srpna atlet Olympu Praha. „Pak už mi šlo jen o to, abych neměl napsáno, že jsem se jen zúčastnil. Tak aspoň to 25. místo, no.“
Jednoho trenéra Svobodu vyměnil za druhého
Sýkoru objevil pro atletiku třebíčský trenér Pavel Svoboda, pod jehož vedením se intenzivně připravoval od svých 14 let. A jejich vzájemná spolupráce skončila teprve loni, kdy mladý vícebojař přešel pod Luďka Svobodu. „Už jsem s ním trénoval i předtím, takže jsem to měl o to lehčí. I výsledkově to docela klape, začínají mi zase padat nějaké ty osobáky. Možná už jsem změnu potřeboval,“ zamýšlí se Sýkora. „Každopádně můj bývalý trenér dojíždí na některé závody a občas mi ještě poradí. I proto je pro mě ten přechod od jednoho trenéra k druhému příjemný,“ doplňuje. Jednou z disciplín, v níž si před časem vylepšil osobní maximum, je tyč. „Tam jsem měl dost rezervu,“ přiznává, že skok o tyči nepatří zrovna mezi jeho nejoblíbenější momenty v závodě. „Nemám rád ani běh na 1 500 metrů. Ale naštěstí ho musím absolvovat tak jednou za měsíc, takže se to dá zvládnout,“ směje se Sýkora.
Plán? Aby to v Polsku cinklo
Jeho nejbližším cílem je už zmiňovaný domácí šampionát vícebojařů v pražské Stromovce a splněný limit pro Bělehrad, ovšem uspět plánuje také na červencovém mistrovství Evropy atletů do 23 let v Polsku. „Tam už by to zase chtělo, aby to nějak zacinkalo,“ přeje si rodák z Vysočiny, který kromě atletiky miluje i focení. Převážně prý přírody. „Je pravda, že foťák balím skoro pokaždé, když někam vyrážím,“ souhlasně pokyvuje hlavou. A jaký svůj snímek považuje za zatím nejzdařilejší? „Nejvíc se ve fotobance, kam fotky ukládám, prodávala jedna se zebrami. Zachytil jsem je v Africe na safari, když jsem stál asi padesát metrů od nich. Měl jsem štěstí, že si zrovna stouply do kruhu, čímž vytvořily ideální kompozici,“ popisuje s nadšením. Svému koníčku by rád věnoval mnohem víc času, jenže zatím u něj pořád ještě vyhrává atletika. „Trpělivost vyčkávat na nějaký top snímek bych asi měl, ale horší by to bylo s mým svědomím. Pořád by mi v hlavě strašilo, že místo toho, abych pořádně regeneroval, se ve volném čase někde chladím v rákosí,“ usmívá se Sýkora. Ale kdo ví, možná se jednou bude focením živit. I když v poslední době malinko přemýšlel spíš nad jiným podnikáním. „Napadalo mě, že by třeba jednou nemuselo být špatné pustit se do zajišťování a hledání vhodných míst pro soustředění sportovců. Otázkou ovšem je, jestli se tím dá vůbec uživit,“ krčí rameny. Že by zatím při atletice pokračoval ve studiu na některé vysoké škole, však neuvažuje. „Nejsem studijní typ. Tuhle etapu jsem uzavřel dokončením hotelové školy v Třebíči,“ má jasno Sýkora.


Domácí vícebojařský vrchol za dveřmi

www.atletika.cz - O nadcházejícím víkendu proběhne mistrovství České republiky ve vícebojích. Největším lákadlem bude jistě soutěž mužů, kde se utká hned čtveřice našich elitních vícebojařů o cenné kovy i o možnost startu na halovém evropském šampionátu.

Mírným favoritem mužského klání bude Adam Sebastian Helcelet. Zatím jako jediný dokázal v hale splnit limit na HME. Ve své sbírce má již tři mistrovské tituly a rád by přidal i čtvrtý a potvrdil roli české jedničky. „Rád bych útočil na hranici šesti tisíc bodů. Věřím, že na to mám. Na mezistátním utkání jsem nebyl zdravotně úplně v pořádku a nyní se cítím mnohem lépe. Musím porazit ostatní kluky, abych potvrdil, že patřím mezi evropskou špičku,“ uvedl. Pozvánku do Bělehradu má i Jiří Sýkora. Musí ji ovšem potvrdit pokořením nominačního kritéria ČAS. O to se již pokoušel na mezistátním utkání před necelými dvěma týdny. Slibně rozjetý sedmiboj pro něj skončil v tyči, kde nezvládl svou základní výšku. Na republikovém šampionátu si chce vše vynahradit. „Cítím se dobře. Sám jsem zvědavý, jestli tomu bude odpovídat i výkon. Do závodu jdu hlavně s tím, že bych si rád zajistil účast na HME. Moc se těším a hlavně doufám, že se všichni popereme o nejvyšší umístění a v pořádku dokončíme,“ vyslovil své přání.

Dalším kandidátem je Jan Doležal. I on se v úvodu sezóny nacházel ve skvělé formě, ale zbrzdilo ho lehčí svalové zranění, které mu znemožnilo start na vícebojařském mezistátku. Nyní je v plné síle a odhodlán bojovat o příčky nejvyšší. „Do závodu jdu s čistou hlavou. Chci si ho užít a na nic se nevázat. Samozřejmě by bylo fajn si udělat co nejvíce osobáků. Na tréninku vše vypadá dobře a noha zatím drží. Závody o víkendu ukázaly, že se nacházím v dobré formě, tak se nechám překvapit,“ vzkázal. Se svým letošním prvním sedmibojem nebyl příliš spokojen Marek Lukáš. Stříbrný medailista z loňského roku má jistě na lepší výkon, který chce předvést právě na mistrovství republiky. Nebude chybět ani loňský bronzový medailista David Hájek.


NEJ Jiřího Sýkory
www.atletika.cz – Autor: Petr Jelínek – Webové stránka www-atletika.cz přinesla pár odpovědí na otázky o jeho největších soupeřích, zálibách a dalších nej…a my Vám ty jeho odpovědi tady předkládáme…

Největší rival
Vyloženě největšího rivala nemám. Největším soupeřem je moje zdraví. V posledních dvou sezónách si to celkem vybírám.
Největší atletický kamarád
Těžko napsat pouze jedno jméno. S tréninkovým kolegou Honzou Doležalem trávíme hodně času, a to nejen na tréninku nebo na soustředěních, ale i mimo čas, který věnujeme atletice. Máme i pár společných koníčků.
Nejoblíbenější závod
Tady volím jednoznačně rakouský Götzis. Ten mítink má velkou tra
dici. Vždy tam panuje nepopsatelná atmosféra a mají skvěle sestavený časový pořad.
Nejoblíbenější stadion
I zde musím zmínit Götzis. Je hodně útulný a poznáte, že je uzpůsoben pro desetiboj.

Nejoblíbenější destinace na trénink
Moc rád jezdím do Potchefstroomu v Jihoafrické republice. Jsem typ, který by nejraději poznával na každém soustředění nové destinace, ale v Potchefstroomu byl klidně strávil celé přípravné období. Jsou tam skvělé podmínky pro přípravu.
Závod, na který nejraději vzpomínáš
Zatím je to jednoznačně mistrovství světa juniorů v americkém Eugene, kde se mi podařilo vyhrát titul. Podobných zážitků zatím za svůj atletický život nemám.
Největší zklamání

Tím je pro mě loňská olympiáda v Riu de Janeiru. Věděl jsem, že neodjíždím připravený na osobní rekord, ale disciplína od disciplíny mě ničila. Posledním hřebíčkem do rakve byly tři křížky v tyči. To mě dorazilo a zkazilo mi to radost z olympijského snu.
Tvoje nejsilnější stránka
Když se tak zamyslím, tak přeci jen umím zvládnout poslední disciplínu desetiboje tak, jak je potřeba pro danou chvíli. Vybavuji si tři momenty, kdy jsem si vylepšil na patnáctce osobní rekord o poměrně velký kus.

Pro co máš největší slabost
Rozhodně mám slabost pro svou přítelkyni, potom také pro dobré jídlo. Bohužel rád hodně jím, ale Honza Doležal je parťák i v tomhle směru.

Rád si zahraju nějaké další sporty (golf, nohejbal, tenis). Mám rád regeneraci a relax. Mým koníčkem je focení.


První olympiáda? Trápení.
Deník.cz – Autor: Tadeáš Mahel - Když před dvěma lety oslavil titul desetibojařského juniorského mistra světa, kdekdo ho pasoval coby nástupce úspěšné generace českých desetibojařů. Od té doby se však kariéra Jiřího Sýkory maličko zasekla. Nedaří se mu zůstat zdravý a místo toho, aby sbíral další úspěchy, si na konto připisuje nepovedené závody. To platí i pro oba vrcholy letošního roku mistrovství Evropy v Amsterdamu nedokončil, na olympiádě v Riu de Janeiro obsadil až 25. místo. Jiří Sýkora, odchovanec třebíčského Spartaku, se však nevzdává. Od podzimu má nového trenéra a velkou chuť do další přípravy. Touží všem ukázat, že jeho čas jednou přijde.

Co se na olympijském desetiboji přihodilo?
Celý desetiboj jsem se psychicky trápil výkony, které jsem tam předváděl. Nedařilo se mi snad v žádné disciplíně a tyč, kde jsem neskočil základní výšku, mě jenom dorazila. Nebylo mi to vůbec příjemné a pokračoval jsem jenom proto, abych měl nějaké umístění a na první olympiádě u mého jména nebylo zapsáno, že jsem nedokončil závod.
První olympiádu jste si vysnil jinak, že?
Na Rio v tomhle ohledu bohužel nebudu mít úplně nejlepší vzpomínky, představoval jsem si to jinak. Myslel jsem, že mě atmosféra vyburcuje, ale když vám nejde ani jedna disciplína, nepomůže ani to, když si říkáte, že jste na olympiádě.
Čím to bylo, že se vám olympijský desetiboj vůbec nepodařil?
Byl to hodně velký závod, s ním byl spojený nějaký stres, to se možná projevilo. Taky jsem neměl natrénováno tolik, kolik by bylo potřeba. Na mistrovství republiky jednotlivců jsem si odrazil patu, na jaře s ní laboroval a na mistrovství Evropy v Amsterdamu se mi stalo to samé znovu. Byly tam dva týdenní výpadky, což už je strašně znát, neudělal jsem ani jeden odraz a zbytek tréninku byl takový improvizační, abych alespoň něco dělal. To se bohužel v Riu projevilo.
Už jste se s tím smířil? Přece jenom je to olympiáda, která je jednou za čtyři roky.
Jestli smířil, to je těžká otázka… Beru to tak, jak to je, a doufám, že se z toho poučíme. Pata je teď v pohodě, ale něco bude potřeba udělat s mentálním naladěním na závod.
Takže by nejvíc pomohl jeden povedený závod?
Takový jsem letos měl, na jaře v Götzisu se mi povedlo kvalifikovat na mistrovství Evropy i na olympiádu, tam to všechno vyšlo. Mně se psychika zhroutí tím, že se začne kazit zdraví, a já vím, že nepředvedu výkon, na který bych jinak měl. V Götzisu jsem věděl, že na limit na mistrovství Evropy mám v pohodě, věřil jsem si i na osm tisíc bodů a každou disciplínou víc a víc i na Rio. Kdežto na Evropě jsem věděl, že pata není v pohodě a nebude z toho výkon, který bych zvládl zdravý.
Fyzické zdraví a psychická podoba jsou jedna velká spojená nádoba, že?
Zdraví je absolutně na prvním místě. Když s ním nejste v pohodě, neuděláte trénink a bez něj zase závod. Když chybí základ, špatně se to skládá.
Vy jste si v poslední době se zdravím docela užil, trápily vás natržené stehenní svaly, zablokovaný krk, bolavá záda… Víte, proč se vám ty problémy pořád vracejí?
Desetibojaři jsou na tom obecně hůř než atleti specialisti, my totiž děláme deset disciplín špatně (směje se). Když se objeví problém, umíme ho vyřešit a podchytit, aby se neopakoval. Jenomže mně se vždycky ozve něco jiného a věcí, co se mohou stát, je obrovské množství. Hlídat se na sto procent neumí nikdo, zvlášť u víceboje. Stehna jsem vyřešil, krk je taky dobrý, pata to samé… Bohužel to vyjde tak, že jsem na závod připravený, ale vždycky se něco malého objeví.
Když jste před dvěma lety získal titul juniorského mistra světa, s tehdejším trenérem Pavlem Svobodou jste tvrdili, že budete cílit na olympiádu v Tokiu v roce 2020 a pro letošek budete považovat za úspěch, když se kvalifikujete do Ria. To se povedlo.
To jsme říkali před dvěma lety, ale loni se mi výkonnost nezvedla, já původně počítal s tím, že se budu zlepšovat postupně. Takhle jsem na začátku letošního roku věděl, že nebude lehké se do Ria dostat, potřeboval jsem se na to zlepšit o nějakých dvě stě bodů. To nakonec vyšlo a považuji to za úspěch, ale když už limit uděláte, chcete zajímavé umístění, a to se nepovedlo.
Další vrcholnou akcí bylo letos mistrovství Evropy v Amsterdamu, ani tam vám to nevyšlo zdravotně. Před šampionátem jste měl každopádně ambice do desátého místa. Je pro vás reálné pohybovat se v Evropě pravidelně do desítky?
Určitě. A když je olympijský rok, což je každou druhou Evropu, dá se pomýšlet i na vyšší příčky. Řada Němců a dalších desetibojařů na šampionát nejede, a soustředí se na hry. Týmový kolega Adam Helcelet měl v Amsterdamu stříbro za 8 157 bodů, to je jen o 36 víc, než jsem zvládl v Götzisu. I kdybych byl o něco horší, na nějaké šesté místo to stačilo. Trochu mě to mrzí, ale když se na to podívám teď, asi to byla i trochu taktická chyba. Místo abychom vyléčili patu na Rio, i když tam nebyla taková šance uspět, jsme chtěli oboje. A to bylo asi moc.
Změna trenéra
Od začátku své kariéry jste spolupracoval s Pavlem Svobodou, který vás trénoval od žáků v třebíčském Spartaku. Nyní ale máte nového kouče, vede vás Luděk Svoboda. Proč jste se rozhodl ke změně?
U Luďka Svobody trénuji od září spolu s mým tréninkovým parťákem Honzou Doležalem. U Luďka máme docela mladou tréninkovou skupinu, je to člověk, který má zkušenosti s tréninkem desetibojařů, vedl Roberta Změlíka nebo Tomáše Dvořáka. Já k němu už od šestnácti do Prahy jezdil na překážkářské tréninky, takže se známe a věřím mu. Zatím jsem nadšený a s Honzou jsme si na rovinu řekli, že chceme, aby nám dával zabrat.
Pavel Svoboda je člověk, který stojí za úspěchy třebíčské atletiky v poslední dekádě a kromě vás vychoval celou řadu talentů. Z Třebíče odešel spolu s vámi před dvěma lety, teď přestal s trénováním úplně?
Kdysi sice říkal, že až nechá trénování, bude ještě trénovat malé děti, ale myslím si, že to neudělá. Má malé vnuky, takže se bude věnovat jim a manželce.
Spolupracovali jste spolu od vašich začátků. Jaké to byly roky?
Když budu počítat, že jsem začal s atletikou ve čtrnácti, pracovali jsme spolu osm let. Já na to vzpomínám velice dobře a nemůžu si na nic stěžovat. Opravdu by mě zajímalo, kolik trenérů dokázalo jednoho atleta dovést od žáků až na olympiádu, já kromě něj nikoho jiného neznám. Za to mu jsem moc vděčný. Určitě mi bude chybět, ale už jsme občas oba cítili, že jsme na sebe až moc zvyklí, trénink má potom menší grády. V žádném případě se nerozcházíme ve zlém, úplně bez problémů mě předal Luďkovi.
Impuls v podobě nového trenéra se často používá v kolektivních sportech. Věříte, že to zafunguje u vás a tréninky budou jiné?
Možná v tom, jak jsem říkal, že budeme víc makat. Ne, že bychom se s Pavlem flákali, to vůbec ne, ale když viděl, že nemůžu, občas řekl, že bude stačit pět opakování, a ne šest. Já teď chci zkusit chodit těch šest. Luděk je taky velký statistik, všechna čísla má v hlavě jako v kalkulačce a člověk pak víc ví, na čem je.
Je výhoda, že trénoval desetibojaře Roberta Změlíka a Tomáše Dvořáka?
Myslím, že ano. Já bych za ním nešel, kdybych mu nevěřil. Luděk je profesionál, ví, co má s desetibojařem dělat, a je zkušený. S ním budu dělat pět disciplín, na ty technické budu spolupracovat s dalšími trenéry, tak to má většina vícebojařů.
S kým budete dál spolupracovat?
S diskem mi bude pomáhat pan Šilhavý, který působí na Olympu. S tyčkařským trenérem Nikolajem Goroškovem jsem už spolupracoval no a potom mi bude pomáhat Tomáš Dvořák.
Tomáš Dvořák? Zajímavé, právě on dříve váš trénink poměrně dost kritizoval.
Já nechci, aby mi měnil celou desetibojařskou přípravu, ale vím, že když jsem u něj byl na koulařském tréninku, dokázal mi poradit. Já mám u koule problém, že mi lítá nahoru a dolů, to se nemůže dít. Tomáš by mi měl pomoct i v oštěpu, kde mám hodně velké rezervy. On má hozeno 72 metrů, takže by taky měl umět poradit.
Na co se tedy budete v tréninku nejvíc zaměřovat? Co potřebujete vylepšit nejvíc?
Pořád mám výsledky i věk na to, aby se dalo vylepšit všechno. V desetiboji se ani nedá zaměřit jen na jednu disciplínu, to by zase mohlo odejít několik dalších. Spíš si myslím, že budeme všechny disciplíny dělat víc do detailů. Luděk je především sprinterský trenér, takže doufám, že se mi zvedne hlavně rychlost.


Alfou a omegou bude Portland
www.idnes.cz – Autor: Jan Salichov - Český překážkář Petr Svoboda se v roce 2015 zúčastnil halového mistrovství Evropy i světového šampionátu. Přesto otevřeně tvrdí, že k žádné velké radosti nebyl důvod ani v jednom případě. Jedenatřicetiletý třebíčský rodák, český překážkář Petr Svoboda, se loni zúčastnil hned dvou prestižních mezinárodních akcí: začátkem března halového mistrovství Evropy v Praze, na konci srpna mistrovství světa v Pekingu.

„Rok hodnotím tak, že jsem ho jenom přežil. Jak se říká, že někdo proplouvá životem, tak já jsem proplul touto sezonou,“ připouští atlet, který v Praze obsadil osmé místo a v Pekingu neprošel přes semifinále. „Bylo to bez nějaké velké radosti, bez splněného cíle,“ tvrdí.
Ta slova znějí až hříšně. Zvlášť když si člověk uvědomí, že nechybělo mnoho a Petr Svoboda mohl před časem kvůli vleklým zdravotním problémům nejen ukončit svou kariéru, ale v jednu chvíli také přijít o nohu. Na kompletní uzdravení navíc čekal více jak tři a půl roku.
„Proto to beru tak, že jsem se vrátil do atletiky. Tělo zase dostalo pořádně zabrat v trénincích a teprve teď se z toho bude dostávat zpět,“ popisuje Svoboda. „Budu spoléhat na svalovou paměť. Slyšel jsem, že svaly jsou dost chytré a mohly by si na spoustu věcí vzpomenout,“ pokračuje s úsměvem halový mistr Evropy na 60 metrů překážek z roku 2011.
Zdravotní trable však Svobodu neopustily ani v roce 2015. O halový šampionát málem přišel kvůli bolestem Achillovy šlachy. „Ještě devět dní před startem mistrovství Evropy jsem nevěděl, jestli nastoupím,“ vzpomíná.
Svého rozhodnutí postavit se na start ale nakonec litovat rozhodně nemusel. „Co se týká výkonu, tak jsem spokojený nebyl. Ale atmosféra a to všechno kolem, to se dá shrnout do jediné věty: byl to nejkrásnější zážitek v životě,“ vzpomíná.
„Co jsem od toho čekal, co se zážitků týče, to vše se v podstatě splnilo. Když před celou halou představovali české závodníky, bylo to wow! To byl řev, to byly vibrace. Úžasné,“ pochvaluje si.
Kvůli klimatizaci dostal zánět průdušek
Podpora fanoušků ho vystřelila až do finále, kde však obsadil poslední místo. „Za to, že jsem se na domácím mistrovství Evropy dostal do finále, jsem strašně šťastný. Ale rozhodně jsem nepodal výkony a časy, na které jsem pomýšlel. Které jsem díky tréninkům plánoval. A které se zdály reálné,“ mrzí ho.
Zklamaný se pak vracel také z mistrovství světa v Pekingu. A také zde jeho výkony ovlivňovalo zdraví. „Udělal jsem chybu. Špatně jsem se pohlídal a odjel jsem trochu nachlazený. A když v letadle silně foukala klima, hned po příletu mě to sejmulo. Měl jsem zánět průdušek,“ popisuje.
Protože nemohl nasadit antibiotika, léčil se jinými způsoby. A když už se konečně na tréninku začal cítit lépe, přišla další rána. „Dostal jsem střevní problémy. Doktor mi říkal, že jak jsem měl tělo oslabené, stačilo málo, abych něco takového chytil. A výsledek na sebe nenechal dlouho čekat,“ vzpomíná zklamaně.
Ale na závěr ladí na pozitivní notu: „Bojím se, že to zakřiknu. Ale musím to říct. Teď jsem zdravý, od začátku přípravy mě nic nebolelo, nic jsem necítil,“ pochvaluje si. „Začínám se cítit jako starej Peťan. Kéž by to tak vydrželo,“ přeje si.

Alfou a omegou bude halové mistrovství světa
Zatímco většina závodníků, jejichž sporty jsou součástí olympijských her, už nosí v hlavě myšlenky na Rio de Janeiro, Petr Svoboda vyhlíží jiný cíl - halový světový šampionát, který bude od 17. do 20. března 2016 hostit Oregon Convention Center v Portlandu.
„Tam bych chtěl hrozně uspět. To pro mě bude alfa a omega, která mě bude někam posouvat směrem k létu,“ vysvětluje jedenatřicetiletý překážkář. „Když vyjde hala, věřím, že směrem k olympiádě to bude dobrý směr.“


Rozhovor prosince
www.atletika.cz – Autor: Petr Jelínek - Halový mistr Evropy z roku 2011 a svěřenec trenéra Ludvíka Svobody se dokázal v loňské sezóně obdivuhodně vrátit po vážných zdravotních problémech. Jeho atletický příběh je nesmírně zajímavý a Petr do něj chce psát další kapitoly. Naším hostem rozhovoru měsíce prosince je překážkář Petr Svoboda.

Petře, jak vzpomínáš na MS v Pekingu? Byl to první světový šampionát po tvém návratu.
Musím říct, že mistrovství světa rozhodně nedopadlo, jak mělo. Těch příčin bylo víc. Léčil jsem průdušky a do toho jiné klima, vlhkost a přechody z tepla do klimatizovaného hotelu. Čtvrtý den po příletu jsem nejspíš snědl něco, co mi úplně nesedlo, takže jsem měl i nějaké zažívací potíže. Tělo už bylo pak zesláblé. Cítil jsem, že to nebude dobré. To, že jsem postoupil z rozběhu, byla spíš souhra náhod. Takže moje vystoupení na světovém šampionátu beru jako neúspěšné.
Jak se zpětně díváš na diskvalifikaci, která tě postihla a následný uznaný protest?
Bylo to hodně náročné hlavně po psychické stránce. Jít do bloků na velkém šampionátu a pak hned zas pryč, to člověka rozhodí. Pak jsem tam seděl tři hodiny a čekal, jak to dopadne. Byl jsem rád, že mě poslali do semifinále rovnou a nemusel jsem běžet znova.
Jaký to pro tebe byl pocit závodit při HME v hale před domácím publikem?
Já jsem vlastně ani nebyl nějak nervózní nebo vystresovaný. Řekl bych, že jsem si to spíš náramně užíval. Cítil jsem úžasnou podporu ze strany fanoušků. Ještě týden před HME jsem nevěděl, zda vůbec budu startovat. Bolela mě achillovka, takže byl nakonec zázrak, že jsem se zúčastnil a postup do finále, to byla třešnička na dortu.
Minulou sezónu ses dokázal po třech letech vrátit. Počítal si na začátku sezóny 2014 s tím, že bys mohl běžet až tak kvalitní čas?
Když jsem v úvodu sezóny zaběhl na Julisce čas 14.25, tak jsem byl hodně skeptický. Moc jsem tomu nevěřil. Bylo takové dost nervózní. Přeci jen po třech letech zaklekat v závodě do bloků. Byl jsem ale nesmírně hladový po úspěchu. Měl jsem i nůž na krku, protože pokud bych něco nezaběhnul, tak bych nejspíš skončil s atletikou. Já ale chtěl všem dokázat, že na to ještě mám. Zlomilo se to v Táboře, kde jsem zaběhl limit a pak na republice. To mi zvedlo sebedůvěru.
V Curychu si postoupil až do finále. Co se v tobě na tomto šampionátu odehrávalo? Přeci jen to byla první velká akce, na které ses dokázal vrátit do špičky.
Poprvé v kariéře se mi stalo, že jsem přijel na velkou akci a cítil, že jsem tam jen do počtu. Na Evropě jsem vždy patřil k favoritům. Byla to nezvyklá role. Před startem jsem se necítil příliš dobře. Po rozběhu to ze mě již spadlo a pak to šlo jedno s druhým. Rozhodně jsem nepočítal s tím, že se dostanu do finále. To pro mě bylo překvapení a rozhodně mě to namotivovalo.
V roce 2011 tě postihlo zranění, které tě vyřadilo na dlouhou dobu mimo hru. Můžeš přiblížit, co se ti vlastně přesně stalo a proč se to tak zkomplikovalo?
Hlavním problémem bylo, že jsem se s tou patou potýkal již půl roku předtím, než se mi to stalo. Vyčerpal jsem již všechny konvenční metody léčení. Začalo to operací, pak přišla další a pak se do toho dostal zánět. Poté jsme kontaktovali vyhlášeného německého doktora Wolhfartha -Müllera. Absolvoval jsem u něj léčbu a do toho přišel zlatý stafylokok. Po návratu do Prahy jsem zkolaboval. Už když jsem přijel do nemocnice, tak hrozilo, že o tu nohu můžu přijít. Přijeli jsme na poslední chvíli. Doktor mi říkal, že kdybych dorazil ještě o pár hodin později, bylo by to ještě mnohem horší. Poté jsem opět absolvoval kůru u doktora Wolhfartha - Müllera a od té doby jsem začal pomalu trénovat.
Kdy si byl za ty tři roky nejvíc dole?
To bylo po té třetí operaci. Byl jsem v Londýně u doktora Jamesona Calderona, který mi řekl, že pokud chci ještě sportovat, tak se to bude muset opět operovat. Řekl jsem mu, že to radši skončím s atletikou. Zvažoval jsem, jestli existuje i jiná možnost než operace. Už jsem se bál absolvovat další. Zavolal jsem tedy panu Müllerovi, a ten mi slíbil, že to uzdravíme a stalo se.
Kde si bral sílu a vůli se dát do kupy a vrátit se?
Já ani sám nevím. Štvalo mě, že mě každý odepisoval. Někteří si to možná i přáli, a to mě odrazilo. Člověk se totiž nejlépe odráží od samotného dna. V tu dobu se toho ve mně hodně změnilo. Člověk musí sám sobě věřit. Nejlepší je, si kolem sebe udělat bublinu a nikoho do ní nepouštět. Nechtěl jsem si vybíjet svou frustraci na někom jiném. Hodně mi také pomohl Robert Změlík. I jemu patří můj velký dík.
Jak momentálně probíhá tvoje příprava?
Nechci to zakřiknout, ale příprava zatím probíhá bez problému. Někdy jsme dokonce zvládli i větší objem než v minulých letech. Byli jsme dvakrát na Zadově a pak v Nymburce. Teď nás čeká klíčové soustředění na Kanárech. Důležité bude, co všechno budu schopný odběhat v tretrách.
Co máš v plánu do začátku halové sezóny?
Kromě zmiňovaných Kanárů, bychom rádi jeli začátkem ledna trénovat do Polska a po návratu někdy bych chtěl začít závodit.
Je o tobě známo, že máš rád halu. Myslíš už na HMS v Portlandu?
Směrem k Portlandu chci udělat hodně síly a dynamiky, tak jako v roce 2011. Rád bych se přiblížil k času kolem 7.50 a chci bojovat o finále. Beru to, jako takový odrazový můstek směrem k olympiádě.
Jaké máš ambice pro venkovní sezónu?
Věřím, že pokud mi vyjde hala, tak bude dobrý i venek. A hlavně chci zůstat zdravý. Na Evropě bych chtěl do finále. Samotné ME bude hodně silné a olympiáda, to bude opravdový oříšek. Tam budou už úplně všichni.
Je pro tebe prioritou spíš ME nebo olympiáda?
Pokud uspěju na Evropě, tak by to mohlo být dobré i na olympiádě. Jedno souvisí s druhým.
Kdo je podle tebe momentálně překážkářem s největším potenciálem?
Pokud by nešel na transplantaci ledvin, tak rozhodně Aries Merrit. Letos v Pekingu byl tak poloviční než v době, kdy zaběhl světový rekord a i přesto vybojoval bronz.
Na MS dokázal zvítězit Rus Šubenkov a ukázal, že i Evropan může měřit síly s černými překážkáři. V čem myslíš, že je jeho síla?
Je to kluk, který pochází ze Sibiře. Je neskutečně odolný. Hodně t
oho vydrží. Má skvělý kotník a neskutečnou sílu ve stehnech. Má naprosto precizní techniku, kterou dokáže dokonale skloubit s rychlostí. To je jeho velká přednost.
Jak dlouho máš v plánu závodit?
Já bych rád ještě tak dva roky po olympiádě. Vše bude záležet na tom, jakou si udržím výkonnost.

Jak si vůbec trávil volno po sezóně?
Byly jsme na víkend na rybách v Třeboni. Cestoval jsem dost po závodech. Takže jsem volno trávil v klidu a v kruhu nejbližších.
Co teď rád děláš ve volném čase?
Snažím se hodně relaxovat, takže si pustím nějaký film a odpočívám.

Jak moc vážně to myslíš s přechodem na boby?
Mám v plánu to zkusit, láká mě to. Líbí se mi ta idea sprinterů na bobech. I klukům jsem slíbil, že to zkusím. Otázka je, jak se poperu se strachem z ledového koryta.


Lichotivá reklama to není
www.idnes.cz – Autor: Jiří Jakoubek - Aféra, která cloumá ruskou atletikou, nenechala v poklidu ani Petra Svobodu. Halový mistr Evropy z roku 2011 a pátý překážkář z letního kontinentálního šampionátu v Curychu 2014 má jasno. "O Rusku se mezi atlety jinak než jako o zemi s dlouholetou dopingovou praxí nemluví," říká jedenatřicetiletý dlouhán, který má navíc ve sbírce šesté místo z mistrovství světa v roce 2009 a páté z halového světového šampionátu 2010.

Co říkáte ruské dopingové aféře?
Dost ji sleduju, bavíme se o tom s trenérem Luďkem Svobodou. Já si nikdy žádného ruského soupeře s dopingem nespojoval, protože nikdo z ruských překážkářů dlouho výkonnostně nevybočoval. O Rusku se ale mezi atlety nemluví jinak než jako o zemi s dlouholetou dopingovou praxí.
V posledních letech září Sergej Šubenkov, dvojnásobný mistr Evropy a světový šampion z letošního Pekingu. Žádné podezření jste nepojal?
Když se dostal do špičky, tak jsem se já dostával z dlouhodobého zranění. V Pekingu dominoval a nesly se takové ty hlasy, že je nasypaný a podobně. Já mu ale přeju, ať je čistý, protože je prima, když překážkář bílé pleti prohání zbytek světa.
Cožpak jste si na ruských atletech nikdy ničeho nevšiml?
Ale ano, mohl jsem se třeba podivovat nad tím, když se ruský dálkař Meňkov před dvěma lety zlepšil na 839 centimetrů, což se dva roky předtím nikomu nepovedlo, a na mistrovství světa v Moskvě pak skočil 856. Já to ale přikládám talentu a nijak jsem o tom nespekuloval. Kdybych ale něco věděl třeba o někom ze svých soupeřů, tak bych mu nejspíš sebral tretry, hodil je do koše a řekl mu - ty se mnou nepoběžíš.
Pro někoho je současná aféra šokem, pro někoho méně. Na které straně stojíte vy?
Vím, že ruská atletika vládla dopingovým kauzám i v minulosti. To, že se to teď provalilo, navíc v takovém měřítku, možná překvapení je, ale já patřím do skupiny, kterou to nepřekvapilo vůbec.
Může být někde situace v tomto směru ještě horší než v Rusku?
Těžko říct, ale Rusové jsou tím pověstní, což v minulosti platilo i o některých zemích východního bloku. Může se stát, že třeba na Jamajce nebo v Americe jsou v tomto pohledu vybaveni ještě líp, jen to nikdo neumí zjistit. Ale to jsou jen kdyby.
Může řešení této kauzy něco v atletice změnit?
Doufám, že jen k lepšímu. Někoho přistihli, teď se mluví o pěti ruských atletkách, ale můžu já vědět, jestli to nejsou bílí koně, kteří to mají odnést za všechny ostatní? To je jen moje domněnka. Doping byl, je a bude. Bojuje se proti tomu, ale je to běh na dlouho trať, je to jako potírat terorismus. Já t
y debaty o dopingu nemám rád, radši se soustředím na sebe.
Může podle vás tato kauza atletiku nějak poškodit?
Lichotivá reklama to není. Mohou totiž existovat i takoví partneři nebo sponzoři, kteří nechtějí být spjati s dopingovou aférou tak obludných rozměrů. Pro atletiku to rozhodně není to pravé ořechové.


Čeká ho kariéra bobisty?
www.idnes.cz – Autor: Michael Havlen - Roztlačit těžký stroj a pak do něj hbitě naskočit. Elitní atlet Petr Svoboda si na trenažeru v Liberci poprvé vyzkoušel jízdu v bobu. Halový mistr Evropy v běhu na 60 metrů překážek z roku 2011 vážně uvažuje o kariéře bobisty. „Když jsem o té možnosti slyšel poprvé, vybavil se mi kultovní film Kokosy na sněhu,“ směje se Svoboda.
Jak nápad s přesednutím do bobu vůbec vznikl?
S bobisty se znám dlouho a narážím na to, že ze sprinterů se často stávají bobisté. Je mi třicet, mám už nějaký atletický věk a boby jsou pro mě obrovskou výzvou. Můžu v nich uplatnit to, co je mojí předností a to je síla a dynamika. Na boby je síla prioritní a já jsem typ, který má posilovnu rád. Ale proti bobistům jsem fakt nicotný, protože to jsou obrovský chlapi.

 V bobu také můžete uplatnit svou sprinterskou rychlost, že?

Já doufám, že budu rychlejší než kluci. Ale něco jiného je běžet individuálně rovinku a něco jiného je tlačit do bobu. To se pak ukáže síla startu. Já jsem míval starty dobré, tak bych snad mohl být bobistům přínosem.

 Boby jsou nebezpečným sportem. Nemáte z toho obavy?

Trochu ano, protože samozřejmě vím, že ve zledovatělém korytě se stávají i smrtelné úrazy. Jako brzdař svěřujete svůj život tomu, kdo bob řídí. To je riziko. Přítelkyni se moc nelíbilo, když se dozvěděla, že bob jezdí i rychlostí 135 kilometrů v hodině. Ale to nebezpečí je zároveň další věc, která je pro mě obrovským lákadlem.

 Kdy plánujete zakončit atletickou kariéru?

To vůbec nevím. Teď se cítím dobře, tři roky jsem kvůli zranění odpočíval. Mám před sebou vidinu olympiády v Riu. Boby mě ale lákají. Bylo by pěkné jet pak i na zimní olympiádu. Byl bych první z českých mužských sportovců, komu by se to podařilo.

 Jak je pravděpodobné, že z vás skutečně bude bobista?

Řekl bych tak na 99 procent. Spousta kluků to dělá při práci, připadají mi trochu jako dobrovolní hasiči. Proč bych to já nemohl dělat při atletice? Zbohatnout se na tom nedá, kluci si moc nevydělají, ale svůj sport milují. Chtěl bych českým bobům pomoct.

 V Liberci jste si zkusil jízdu na trenažéru. Kdy vás uvidíme i na opravdové dráze?

To se může stát v nejkratší době. Jsem typ, co musí pořád něco zkoušet, takže když mi dají tretry a někdo ten bob bude řídit, klidně se svezu i na ledě. V tomhle jsem extrémista.

 Překvapila vás něčím jízda v bobu?

Měl jsem představu, že dvojbob je větší, ale on je ve skutečnosti malý. Zato ale těžký. Aspoň vím, proč ti chlapi mají takové svaly - musí tlačit pořádnou váhu.

 Po svých vleklých zdravotních trablech už jste definitivně v pořádku?

Nikdy už to nebude sto procent, operovaná achilovka je pryč a pobolívá mě i ta druhá, jak jsem ji léta přetěžoval. Už jsem na tom jako Tomáš Dvořák: Když mě nic nebolí, tak si říkám, co zas asi přijde.

Strana 1 z 63První   Předchozí   [1]  2  3  4  5  6  7  8  9  10  Další   Poslední