Letos zřejmě nejsou překážkáři, asi mráz je skosil mačetou

Praha 8. února 2019 - Malé zamyšlení. “Zřejmě letos nikde nejsou kytky, asi mráz je skosil mačetou,” zpívala kdysi Marie Rottrová text Jiřiny Fikejzové a toto lze parafrázovat i na současný pohled na české krátké překážky mužů. Polovina domácí sezóny je za námi, už nás čeká jen velice málo závodů a zatím se žádný český seniorský překážkář nedostal pod hranici osmi sekund! To tu nebylo snad dvacet, možná třicet let a možná, nerad bych kecal, nikdy! Nejlepší český výkon 8,00 (to je 199. čas vropských tabulek) patří čtvrtkaři překážkářovi Michalu Brožovi a v elitní tabulkové desítce jsou jen  dva specialisté na krátké překážky, z toho jeden za zenitem své výkonnosti. Jak je to možné? No není nic nového, tak už to u nás chodí....po posvícení bývá půst...

Krátké mužské překážky bývaly před několika málo lety parádní disciplínou české atletiky, ještě v roce 2015 startovali tři překážkáři na HME, splnili tudíž limit na tuto akci a v na stránkách www.IAAF.org v tzv. Rankingu států (součet IAAF bodů třech borců z jedné země - Svoboda, Mazáč, Peňáz) patřilo České republice na 110 m překážek místo v elitní světové desítce. V Evropě byli lepší jen Francouzi, Britové a na naší úrovni byli Rusové a Poláci. Teď jsme se propadli hodně hluboko....
Tento stav však není ničím novým v naší atletice. Do velké minulosti sahat nechci. První čas na 110 m překážek pod 14 sekund běžel už v šedesátých letech Milan Čečman, v hale se v těch letech běhala především padesátka a kromě Čečmana tu byl i Milan Kotík (útočící na evropský halový rekord). V sedmdesátých letech jsme měli také silnou generaci překážkářů, vždyť Luboš Nádeníček (na snímku vlevo) a Petr Čech běželi finále OH v Mnichově 1972, Vlasta Hoferek a Franta Slavotínek i nestárnoucí Milan Čečman je pořádně proháněli a moje (trenér Luděk Svoboda) skromné výsledky, stodesítka za 14,56, braly v I. lize pár bodů za umístění na konci desítky. Pak přišel útlum...snad s vyjímkou Jirky Čeřovského (viz pohled do dlouhodobých českých tabulek) a Jula Ivana (v tabulkách tento překážkář startující za tým Evropy na SP není, vedou ho slovenské tabulky).
V osmdesátých a na počátku devadesátých letech jsme se radovali z výkonů nad vysokými plůtky Jiřího Hudce, Aleše Hofera (foto vpravo) a pak i Igora Kováče. Za nimi však nevyrostla náhrada. Tato generace sklončila a po ní řadu let vládli překážkám desetibojaři Robert Změlík, Roman Šebrle a především Tomáš Dvořák. Ti brali mistrovské domácí tituly a specialisté si neškrtli. Nechci říci, že destibojaři nebyli kvalitní překážkáři, naopak, byla to jejich silná disciplína hodně bodovaná, ale kde byli v devadesátých letech specialisté? Již v té době jsem dělal trenéra a měl za sebou spolupráci s předními českými překážkáři. Vzpomínám, že jsem tenkrát marně hledal správný somatický tip. V té době se zrušila SVS, zrušila se základní vojenská služba a mladí neměli kde dozrát. Jirka Hudec, Aleš Hoffer a Igor Kováč (na snímku vlevo) běhali časy na a často i pod hranicí 13,50, tak proč bychom se starali o borce, byť mladé, pro něž byla hranice 14 sekund těžko překonatelná. Prostředky a podmínky pro přípravu měli mizivé a bez kvalitní přípravy se mezi evropskou špičku nedostane.
Trvalo to téměř deset let, než se objevila nová vlna šikovných překážkářů Standa Sajdok, Jan Čech, chvíli i Láďa Burdel a především Petr Svoboda. Na ně se nakupili další mladí - Martin Mazáč, Petr Peňáz (oba byli o šest a sedm let mladší než Peťan a ten jim daroval (vytvořil) podmínky k přípravě, když je bral s sebou za jeho prostředky z ČAS a SCMV na výcvikové tábory. A oni vedle něj vyrostli! Jiní nedorůstali!! Zřejmě proto, že jsme nástupce nepotřebovali a proč je tedy nějak zabezpečit pro budoucnost, když o ní bylo postaráno. Jenže Martin musel pro zranění skončit s atletikou a Peny nesplnil limit ČAS pro účast na ME (byť limit EAA měl splněný opakovaně a limit ČAS s větrem) a byl vyřazen z CSMV... a skončil také. Naštěstí Petr Svoboda pokračoval v kariéře a startoval pak jak na ME v Curychu. MS v Pekingu, bral medaili na HME v Bělehradě, běžel semifinále OH v Riu a loni ještě i SF na HMS. Vše bylo tedy v pořádku... Jenže Peťanovi je 35 let! A jeho zdraví už není ideální. Nadějí byl David Sklenář, loňský mistr v hale i venku, finalista ME do 23 let v roce 2017, ale ten na podzim nečekaně skončil s atletikou a je tu díra....
Pokud Peťan nezávodí, není nikdo jiný. Českým překážkám letos v hale opět vladnou vícebojaři (v první patnáctce je jich hned sedm), jsou v ní i tři specialisté na 400 m překážek (včetně lídra Michala Brože) a ze specialistů na krátké překážky jen dva třicátníci Martin Pokorný (31 let) a Pavel Sedlák (36 let) a dva mladší David Ryba a mimo systém SCM a SC Lukáš Svoboda a zatím "nevyhraněný" (sprinter, čtvrtkař překážkář) Jiří Kubeš.
Kdy nám doroste nástupce Petra Svobody a kdo to bude? A jsme vůbec tomu, kdo by to mohl teoreticky být, zajistit už nyní takové podmínky, aby svůj talent plně rozvinul? Limity na velké akce stále rostou, zvyšují se a představují takové časy, že by ohrožovaly ty nejpřednější příčky českých dlouhodobých tabulek. Od kvalitního dorostence, či juniora je ještě moc a moc daleko do seniorské špičky a evropská, nemluvě o světové špičce, je děsně vysoko. Stejně vysoko, jako jsou mužské překážky vyšší od těch juniorských a dorostenckých a ne každá dorostenecká či juniorská “hvězdička” ten přechod zvládne... K tomu potřebuje především vhodný výborný somatotyp, vynikající hladkou rychlost a šikovnost pro techniku a pak i někoho, kdo je to technicky naučí. Jsou vůbec takoví, mezi mladými? Jsem optimista! Jsou tu loňský junior David Ryba, možná i současní junioři Martin Janský, Ivan Zavřel, Sebastian Merta, možná David Vrbata, ale před těma je ještě hodně dlouhá cesta a my jim musíme dát podmínky k přípravě už teď, aby jednou toho Peťana někdo z nich nahradil...(a to optimisticky doufám, že ti mladí nejsou speciálním tréninkem vyhoněni, “vydojeni” a mají co ještě zlepšovat a co v tréninku přidat). Bude to těžké, Peťan se zdá v současné době nenahraditelný. Už jen tím, že to byl právě on, kdo hodně finančně, ale i radami pomohl Mazáčovi, Peňázovi, Sklenářovi, aby se dostali do absolutní české špičky a teď dělá to samé i Janskému, Zavřelovi, Pecharovi, Wijasovi... Kdo jiný to, co Peťan, však dokáže? Nebo se konečně začne něco dělat... začne se uvažovat s předstihem s výhledem do budoucnosti disciplíny a přestanou se ctít jen a jen výkony a tabulková umístění (bez ohledu na somatoptyp) v 15, 16,... 18, 19 letech.... (nevím však co by to mělo být, a odkud by to mělo přijít a jestli to někoho vůbec zajímá a má chuť se nad tím vůbec zamyslet)! Mě to zajímá už 36 let denně (skoro denně) - na stadioně vedle těch mých překážkářů....



Návrat