Třicet pět let se stopkami v ruce, aneb jak jsem se nestal otcem českého sprintu

Praha 22. listopadu 2017 - Před několika týdny nám začala příprava na novou nadcházející halovou sezónu. Trenéra Luďka Svobodu budou zase čekat hodiny a hodiny strávené na stadionu se stopkami v ruce a k tomu víra, že se mu příprava svěřenců povede, že si v nové sezóně udělají osobní rekordy, posbírají nějaké medaile. Tak to chodí v tomto období u trenérů každý rok. Ani si při tom nestačíte uvědomit, že takových rozjezdů do přípravy už pamatujete moc a moc. Já jsem se najednou zamyslel a došlo mi, že vlastně začínám svou už pětatřicátou sezónu v roli trenéra. Jak ten čas letí! Hned se mi vyrojily vzpomínky, jak to tehdy dávno všechno začalo...

Zavzpomínat si někdy neškodí, zvláště pokud si uvědomíte, že začínáte opět něco, co trvá už strašně dlouho, něco co vás stále hrozně baví a uspokojuje a pokud je to zrovna spojeno s docela kulatým výročím, což 35 let myslím je, tak proč si ta léta nepřipomenout. Určitě se tím nechci chlubit, ale je to hezké vzpomínání.
Před 35 lety jsem končil svou ne příliš úspěšnou atletickou kariéru, sprintera a překážkáře. Občas jsem získal nějakou tu medaili na M ČR i M ČSSR, v seniorské kategorii nikdy zlatou (ty mám jen z dorostu a juniorů), mé osobní rekordy byly takové, že s takovými výkony bych jako trenér nové svěřence jen těžko (v některých letech) bral do své tréninkové skupiny (10,81 na 100, 21,97 na 200 m a 14,55 na 110 m překážek -to vše ale před 40 lety!).
Po skončení Vysoké školy mě ani nenapadlo, že bych mohl dělat někdy trenéra, vždyť jsem vystudoval VŠCHT, ale asi osud chtěl jinak. Na Spartě, jejíž dres jsem oblékal od 17 let, trénoval sprinty Polda Láznička, který stál za úspěchy tehdejší skvělé české štafety4 x 100 m (mistři Evropy 71 a 4. místo na OH 72) a já se po návratu ze základní vojenské služby v Dukle Praha stal členem jeho tréninkové skupiny (před vojnou mě trénoval čtvrtkařský trenér Míla Novák). Polda byl tenkrát zaměstnán na atletickém svazu a na trénink v hale měl své “postarší”názory. Řekl mi tehdy: “Svoboděnko jsi tady ve skupině nejstarší, já té halové sezóně moc nedůvěřuji, ale mladí kluci chtějí trénovat a závodit i v zimě, tak si je vezmi na povel a něco s nimi dělej!” No a tak jsem začal...
Ti mladí kluci byli tenkrát Karel Kopeček, Milan Bělošek, Jirka Stejskal, Marek Králík a asi ještě tři další. Odtrénovali jsme tedy spolu celou halu, kluci si udělali pár osobáků a Polda mi dal volnou ruku i na jarní přípravu a občas se na nás přišel podívat a něco poradit. Hlavně se mu líbilo, že jsme do tréninku často zařazovali štafetové předávky. I letní sezóna se nám povedla a najednou měli zájem i jiní sprinteři začít trénovat s námi. Mezi ně patřili Viktor Ponocný, Jiří Mezihorák a především František Ptáčník - zanedlouho se ukázalo, že to byla první skutečná hvězda ve skupině. Na Spartě začali řešit, že bych mohl už skončit se svým (na nic) běháním a hledali pro mě trenérské místo (byl jsem zaměstnán v ČKD Kompresory a na Spartě mi na trénink dávali tzv. Refundace - tenkrát to šlo). To místo nebylo a tak jej našli fotbalisté. Slavní trenéři Václav Ježek a Jozef Jarabinský, kteří tehdy Spartu A tým a juniorku trénovali, přišli s nápadem, že v západní Evropě mají u fotbalových týmů i atletického trenéra, tak proč to neudělat i tady, zvláště když to atleti Sparty potřebují. No a já tedy nastoupil na toto nové místo. Dva dny v týdnu jsem se staral o mladé fotbalisty (mezi nimi byli i pozdější hvězdy Tomáš Skuhravý, nebo Michal Bílek) a k tomu trénoval atlety - sprintery. Pak se uvolnilo místo trenéra ve středisku ČSTV (společné středisko vrcholového sportu pro pražské kluby Spartu a Slavii a další oddíly v celých Čechách, tedy jakási alternativa ke střediskům: armádnímu - Dukla Praha, policejnímu - Rudá hvězda Praha a vysokoškolskému - VŠ Praha. Tato střediska přežila až do doby krátce po listopadové sametové revoluci.
Mými kolegy se stali trenéři Jarda Kovář, Pepa Odložil, Láďa Kárský, Petr Nemšovský, Vítek Vostatek, Radek Brož, Jirka Čechák. Trénoval jsem už zmíněné Ptáčníka, Běloška, Kopečka a další sprintery, překážkáře Aleše Hoffera, Petra Muchu, Petra Obdržálka, pak přišlil Igor Kováč, Ján Šteso, Pavel Holomek a další. Kancelář mi přidělili společnou s Jardou Kovářem, výškařským šéfem a legendou výšky a dostávalo se mi cenných rad. Šéf byl studnicí zkušeností. Jednou tak sedím a něco si píši: “Ee,Eee, Eeee Svoboda něvoda, co to tam pořád čmáráš,” zeptal se mě šéf. “Chci dělat s klukama testy, a tak si je chystám,” odpověděl jsem. “Ee, Eee, Eeeee, Svoboda něvoda víš co je nejlepší test pro sprintera na 100 m,” ozval se znovu šéf. “Jasně, šéfe, letmá třicítka a 30 metrů z nízkého startu, to jako test akcelerace a nějaký úsek na speciální vytrvalost,” znal jsem hned odpověď. Ale narazil jsem. “Ee, Eeee, nikoliv, nejlepší test je 100 m z bloků naplno, Eee,” vypadlo ze šéfa a já teprve o hodně později poznal, že měl pravdu...
No se šéfem se toho zažilo moc a já přidám ještě jednu historku, o mnoho let později. Bylo to na OH v Aténách, kde jsem byl s Tomášem Dvořákem a já se rozhodl, že se půjdu podívat na dopolední program, kde nikdo z českých atletů nezávodil, ale běhaly se rozběhy na 4 x 100 metrů. Pochlubil jsem se se svým nápadem v olympijské vesnici. Nikdo se mnou jít nechtěl, nakonec jsem ukecal Jirku Vojtíka a tak jsme vyrazili. Najednou slyším šéfa Kováře jak na mě volá: ”Eeee, Eeee Svoboda něvoda máš se stavit u doktorů vedle na baráku, něco tam pro tebe mají.”Nevíte co, šéfe,” odvětil jsem. “Eeee, Eeeee máš tam nachystané zkumavky, máš těm světovým sprinterům odebrat sperma a vzít do Česka a pak se staneš skutečným otcem českého sprintu!” Neposlechl jsem ho, byla to zase jedna z jeho srandiček..., a tak se ze mě nestal otec českého sprintu.
Do dnešních dnů stojím u dráhy, mačkám stopky a občas mi některý s těch mých svěřenců udělá i radost. Škoda, že jsem tehdy šéfa v Aténách neposlechl, mohl jsem mít tu radost častěji. I tak jí bylo za těch 35 let dost - pár dobrých lidí, sprinterů jsem ve skupině měl, a nejen sprinterů, i překážkářů a desetibojařů a rád na ně, na všechny vzpomínám. Neškodilo by si je tady na našich webových stránkách připomenout. To však až někdy jindy... už tak jsem se rozkecal až moc...



Návrat