Ze Sierra Nevady ke Středozemnímu moři a zpět...

Sierra Nevada/Motril 10. listopadu 2017 - První celý den tréninkového volna čekal po sedmnácti dnech pobytu na vysokohorském soustředění Jiřího Sýkoru a Jana Doležala v pátek. Program volného dne zvolili zajímavý. Jeli se podívat ke Středozemnímu moři. V Evropě není moc míst, kde během hodiny jízdy můžete stanout u hladiny moře a pak zase ve výšce přes 2500 metrů nad mořem. Místo našeho pobytu to umožňuje, tak proč to nevyužít...

Po snídani v centru C.A.R. v Sierra Nevadě jsme se vydali na cestu ke Středozemnímu moři. V místě našeho soustředění se ochladilo, teploměr ukazoval pouze 3,5 stupně a na svazích Velety se intenzivně zasněžovaly lyžařské svahy. Jirka Sýkora s Honzou Doležalem a trenérem se vydali na výlet. V plánu měli nejprve zastávku u vodní nádrže vzdálené 7 km od tréninkového střediska, kterou viděli při včerejší cestě do Granady. Podle navigace k ní záhy přijeli. Bohužel ne až k ní. Zastavil je totiž plot, zavřená branka a velká cedule se zákazem vstupu k vodní nádrži, která nese, v češtině hanlivý název, Canales. Ten zákaz jsme nějak "přehlédli" a přelezli plot a začali klesat po zpočátku asfaltové cestě(ale jen v počátku) k vodní hladině. Pohled na jezero byl úchvatný. Ve skutečnosti to byla umělá vodní nádrž zachycující vody při jarním tání v horách. Syky s Dolíkem došli až k hladině, trenér to vzdal tak 50 m nad ní, při představě, že to bude muset zase šlapat nahoru. Udělali jsme si pár fotografií, vyšlápli nahoru k autu a pokračovali v našem výletu. Dalším místem zastávky bylo Shopping centrum Nevada u Granady. Tam jsme nakoupili, co nám ve středisku C.A. R. chybělo a po dálnici pokračovali dál do městečka Motril, cíle našeho výletu.

Za hodinku jízdy jsme tam dojeli a začali hledat pláž Calahonda, kterou trenér našel na mapě Motrilu a okolí. Podobně jako včera v Granadě jsme v přístavních uličkách bloudili a v autě proběhla hlasitější výměna názorů. Kluci se drželi navigace GPS v telefonu a trenér sledoval ukazatele směru u silnice. Tyto dvě varianty se občas neshodovaly. Nakonec jsme zjistili, že pláž Calahonda neleží v průmyslovém městečku Motril, jak tvrdil trenér, ale ve stejnojmené vesničce vzdálené 7 km do přístavu a centra města. Pláže v Motrilu jsou také, rozlehlé, ale mají daleko do naší idylické představy přímořských letovisek.
Konečně jsme tedy dorazili na romatickou pláž Calahonda (na horním snímku) s pobřežní promenádou. Bohužel je listopad a všechny přímořské kavárničky a restaurace měly zavřeno.
Nakonec jsme jednu otevřenou našli a nelitovali jsme. Měli jsme již hlad a podnik z názvem Taberna nám nabídl typickou přímořskou kuchyni. Trenér si dal polévku Sopa de Marisco, kluci tvrdili, že jim bude hlavní chod Paella stačit a že polévku nechtějí. Když však číšník polévku přinesl, tak viděl jejich zvědavý pohled do trenérova talíře a přinesl jim každému maličkou porci k ochutnání. Ta polévka byla s různými plody moře a byla výborná. Pak číšník přinesl, jako pozornost podniku, malý předkrm v podobě jakéhosi guláše z brambor a kousků chobotnice. I to bylo chutově skvělé. Pak došlo na paellu. Před námi se na stole objevil v průměru asi 30 cm velký pekáček s typickým španělským pokrmem, v němž, v rýži, nechyběli opět snad všechny plody moře, včetně velkých krevet a menší langusty. Přejedli jsme se a k zapití si objednali litr Sangrie.
Syky s Dolíkem po obědě odešli k moři smočit nohy, Honza si v něm dokonce krátce zaplaval, byť byl jediným, kdo se o podobný kousek v litopadu pokusil. Teplota u moře byla přes 20 stupňů, tedy příjemná. Trenér mezitím čekal v restauraci Taberna a pozoroval “šrumec” kolem, objednal si druhý litr Sangrie a pochvaloval si, že ve Španělsku neplatí zákaz kouření v restauracích. Oběd i pití bylo výborné, jeden litr Sangrie jsme si nechali ještě načepovat do pet lahve s sebou domů a zaplatili jsme skoro 90 Euro. No co, nasát atmosféru relativně exotického středomořského prostředí se musí, ať to stojí, co to stojí.... a jeli jsme domů.
Opět jsme stoupali po nejvýše položené silnici v Evropě A-395, tentokrát až nad naše středisko v Sierra Nevadě do výšky 2500 metrů nad mořem a tam se snažili vyfotit užasný “krvavý” západ slunce. Kluci opět vylezli o kousek výš na skálu nad parkoviště, z něhož se už autem dál jet nemohlo a trenér na ně čekal u auta a docela mrznul, protože teploměr ukazoval jen 2,5 stupně a navíc foukal silný vítr. Za chvíli se Syky s Dolíkem, i jim byla zima, vrátili k autu a my jsme pak v poklidu dorazili zpět do našeho sportovního střediska. Ten celodenní výlet stál určitě za to....



Návrat