Zemřela trenérská legenda, trenér Jarmily Kratochvílové Miroslav Kváč

Praha 21. listopadu 2018 - Ve čtvrtek jsme zahájili naše sosutředění v Jablonci nad Nisou. Trenér Luděk Svoboda ještě před tím stihl v Hradci Králové přednášku pro trenéry mládeže a do Jablonce přijel až pozdě večer. Hned po příjezdu mě tu zasáhla smutná zpráva. Z webu www.atletika.cz jsem se dověděl, že zemřel trenér Miroslav Kváč. Muž, který byl jedním z těch, z jehož myšlenek a názorů na trénink jsem se snažil poučit co nejvíce. Zažil jsem s ním mnoho soustředění a vždy mi bylo ctí naslouchat jeho neformálním projevům o tom, jak by měl trénink vypadat, co dělat, čeho se vyvarovat. Vděčím mu za mnohé...

V době kdy jsem se rozhodl, že se budu věnovat trenérské práci, tak jsem “drze” oslovil pana Miroslava Kváče, tehdejšího trenéra Jarmily Kratochvílové, zda bych za ním nemohl přijet do Čáslavi a zda by mi něco k atletickému tréninku neřekl. Ochotně mě pozval a z krátkého popovídání tu byl najednou dlouhý večer a já musel u pana Kváče přespat, aby mi stihl ještě něco při skleničce říci. Pro mě to byla “vysoká škola atletiky” a ochotně jsem naslouchal. Když se mi pak povedl první trénérský rádoby úspěch, tak jsem při jednom z rozhovorů pro denní tisk řekl, že si myslím, že k cestě za úspěchem nemusí vést jen jedna cesta, ta, kterou zvolil trenér Kváč s Jarmilou. Mirka se trochu dotklo a tomu novinářovi napsal dopis, který se ke mně dostal a kde pan Kváč psal, abych nejprve něco velkého dokázal a pak teprve kritizoval druhé. Pochopil jsem, že jsem přestřelil...
Pak jsem s trenérem Kváčem zažil množství společných soustředění a cítil jsem, že asi patřím k jeho oblíbencům. Poté, co Franta Ptáčník zaběhl české rekordy na 60 a 100 m a absolvoval v Soči velice kvalitní trénink rychlostní vytrvalosti, při němž mi pomáhal trenér Kváč měřit Frantovi mezičasy, za mnou po obědě přišel a povídá: “Luďku vzpomínáš jak jsem ti vzkázal, že máš nejdříve něco dokázat a pak kritizovat. Tak dnes to beru zpět. To co Franta dnes odběhal, byl vynikacíjí trénink, v ohromné kvalitě a velkém objemu. Šel jsi jinou cestou, ale ta je asi pro ty rozené krátké sprintery správná!” Vyrostl jsem.... Od té doby byl pan Kváč pro mě atletickým guru.
I při dalších společných soutředění jsme si vždy měli co říct a spolu jsme se radovali z úspěchů svých svěřenců, tešilo mě, když Jarmila a jiní pozdější jeho svěřenci předváděli skvělé výkony, ale i když odběhali dobrý trénink a on se usmál, mnul si ruce a spokojeně odcházel z placu. To jsem vždy věděl, že pak bude následovat věta: “Luďku, pojď dáme si panáčka...” a když byl dokonale šťasný, tak si pak do svého notýsku psal básničky. Bylo jen málo vyvolených, kteří do toho mohli nahlédnout a možná ještě méně těch, kterým dovolil nahlédnout do jeho osobního tréninkového deníku. Já mezi ty šťastlivce patřil. Vše psal neskutečně pěčlivě, tak jak se na bývalého vojáka patří. Ano on by generál se vším všudy.
Vystudoval vojenskou VŠ v Moskvě, dokonale uměl rusky a po ukončení školy se stal velitelem posádky v Čáslavi. Jak jsem jej poznal, musel to být na vojáky pořádný pedant, ale čestný chlap...V osmšedesátém při sovětské okupaci nepustil vojska Varšavské smlouvy do města, prý proti nim postavil tanky a chtěl mluvit jen s někým, kdo má vyšší vojenské vzdělání než on a takových moc na území Československa v době okupace nebylo. To postavení se proti “pozvaným silám, které nedovolily rozvrátit naší socialistickou republiku” se mu nevyplatilo. Musel odejít z armády a normalizační režim jej doslova vymazal. Dost možná, že právě díky tomu získala československá atletika, celosvětovou trenérskou osobnost, osobnost na níž musíme být pyšní dodnes...
Když se vrátím k těm jeho básničkám, tak jedna z nich končila zvoláním jako slavný Máj Karla Hynka Máchy.... “Jarmilo, Mirku.....” a já mohu jen dodat: “Jarmilo, Mirku.... nezapomeneme!”



Návrat